Křížem krážem Izraelem

V těchto dnech je televize pro mnohé z nás důležitějším pojítkem se světem, než kdy bývala. Dokonce i ti mladí, kteří zřejmě tráví doma víc času než v práci anebo v kavárně, zvyšují televizní sledovanost… A tak se nedivme, že tu a tam některý z pořadů získá i větší pozornost médií.

Nedávno se to podařilo devítidílnému seriálu Křížem krážem Izraelem, který vysílala ČT 2.

Krajinou s tisíciletou historií nás provázela Veronika Žilková, herečka, manželka našeho velvyslance v Izraeli Martina Stropnického, která pořad připravila a uváděla. A tak jsme se se zalíbením dívali na svěží paní Žilkovou, která povídala a usmívala se a místy i tančila, a těšilo nás, co povídá, protože jsme si zopakovali, co jsme viděli v Izraeli a v Jordánsku kdysi, v časech předkoronavirových, byliť jsme tam už jako důchodci s cestovní kanceláří v době, kdy arabské jaro bylo teprve v rozpuku, a tudíž věci setrvávaly na svém místě, myslím tak, jak je popisovaly cestovní kanceláře.

Nicméně, ne všem se ten pořad zamlouval. Jistý Martin Braun, který má blog na iDnes, byl nekompromisní. Veronika Žilková to schytala. A s ní i Česká televize: 

„Její vystupování připomíná prepubertální školačku, hopsající v rytmu holek z naší školky ulicemi městečka a svůdně pomrkávající na své okolí. V případě paní Žilkové tedy na prodavače na tržišti, na obchodníky i restauratéry. Prostě na každého, koho potká. O Izraeli se nedozvíte nic více, nežli si můžete přečíst v průvodci Čedoku nebo jiné cestovní kanceláře… A nyní se dostávám k názvu mého blogu. Zbabělost ČT…Zbabělost v tom smyslu, že politická korektnost komusi brání představit hlavní město Izraele Jerusalém v cestopisném seriálu... neboť Izraeli se daří mírový proces s arabskými zeměmi...Je v tom snaha umlčet nepohodlné dotazy, které se množily jako houby po dešti? Odpověď neznám…“

Popravdě, ani já ji neznám, ani se po ní nepídím… ani moc nerozumím…

Jaroslav Tuček, bývalý divadelník, pilný autor blogů v Divadelních novinách je srozumitelnější. Píše:    

Blikla televize. Z obrazovky hovoří šarmantní dáma: Nacházíme se u studánky, kde anděl zvěstoval Panně Marii, že ji navštíví Duch svatý a ona počne… Dáma říká: Díváme se na místo vzniku víry v ideu křesťanského náboženství…

Dáma kráčí pouštní krajinou. Medituje: Možná tomu bylo tak, že dívenka Marie otěhotněla za „svobodna“ a její mamka ze zoufalství, aby uchránila dceru před ukamenováním, vymyslela příběh s nadpřirozeným duchem. Nevím. Ale pospěšme dál.

Dáma se usmívá, ukazuje paží: Tudy možná prchala Marie s Josefem před Herodovým příkazem vyvraždit novorozeňátka, protože dle proroctví se měl narodit král Vykupitel…

Dáma je sympatická blondýna. Jede autem. Upravuje si účes. Stále hovoří: Vjíždíme do Betléma. Zde stál chlév, ve kterém Panna Marie porodila. Na nebi plála ohnivá vlasatice. Hvězda betlémská. Dnes tady létají letadla….

Dáma je sám žert a úsměv… Pobíhá, ukazuje, povídá si s lidmi. Její slovní zásoba, zrovna jako energie, se zdají být nevyčerpatelnými… skotačí mezi vykopávkami, torzy paláců i chrámů, navštěvuje lázně římské i turecké, koupá se v horkých pramenech. V římském amfiteátru hraje antickou Médeu. Chválí urostlé chlapy i pohybovou a fyzickou zdatnost Izraelců připravených kdykoliv bránit svou vlast se zbraní v ruce...

Atd., atd….

Dáma se ponoří do prohlubně minerálního vřídla. Zubí se. Řekne: Na shledanou…

Kolega Jaroslav Tuček nehodnotí. Zírá. A dodává: Nikdy jsem ve Svaté zemi nebyl, mám ústa dokořán…

Foto ČT

No, na závěr něco slov Mirky Spáčilové, dávné redaktorky Svobodného slova a nyní mně milé kritičky a redaktorky MfDnes:  

„Samozřejmě, Veronika Žilková není žádná batůžkářka, ačkoliv, coby průvodkyně cestopisu Křížem krážem Izraelem, se tak uvolněně a nezávisle snaží působit. Manželka tamního velvyslance Martina Stropnického prostě hraje další z rolí, tentokrát osamělé poutnice, která se přitom neustále obrací přímo do kamery. Zjevně síla profesionálního zvyku, nicméně okouzlení zemí se jí dá uvěřit... i všudypřítomné ujišťování, že Izrael představuje zcela bezpečnou a klidnou končinu světa. Tady se role očarované cestovatelky poněkud drolí pod tlakem turisticko-diplomatické mise."

Hodnocení  55 %

Proč se tak šíro rozepisuju o jednom z pořadů České televize? Izrael je dnes častým hostem médií. V tyto dny tam proběhly volby, které ovšem nepřinesly žádné rozuzlení, ani jeden z bloků nezískal ve 120 členném parlamentu většinu. Premiér Netanajahu se chlubí očkováním, odpůrci sází na to, že je obžalován z korupce. V našich médiích slouží Izrael jako příklad správného očkování a přístupu k pandemii.

Hovoří se o pěti tisících vakcínách, dodaných do České republiky, jakožto o symbolickém poděkování za naši diplomatickou podporu židovského státu. (Obdobnou pomoc dostaly Honduras a Guatemala, hondurasští představitelé totiž nedávno prohlásili, že hodlají přesunout velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma… Vzpomeňme ještě, že přesunutí našeho velvyslanectví podporuje už delší čas prezident Miloš Zeman, který v tomto souzní s bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem – Spojené státy v prosinci 2017 uznaly Jeruzalém za hlavní město Izraele a v květnu 2018 tam přesunuly velvyslanectví.

A Česká republika zde 1. března tohoto roku otevřela pobočnou úřadovnu velvyslaneckou... Ještě připomenu, že o vakcínu, o její případné přebytky, požádal Izraelce premiér Andrej Babiš. Poukázal na dávné přátelské vazby… Údajně ale, podle zaručených informací serveru Seznam, krátce předtím proběhlo jednání o nákupu izraelského protiletadlového raketového systému… Ale s tím očkováním to není ani v Izraeli všechno růžové: odpůrci vládních stran říkají, že Izrael nemá nic rozdávat, má vakcíny věnovat třeba Palestincům, nejen z humanitárních důvodů, ale i proto, že Palestinci jsou významnou pracovní silou, denně jich stovky, ba tisíce dojíždějí do Izraele, dokonce i do nových židovských osad za prací… a krom toho v Izraeli je početná skupina ortodoxních Židů (asi 8%), která očkování zásadně odmítá.  

Jedno je jisté – Izraelci nás mají rádi. Od roku 1948, kdy izraelský stát bojoval za sebeurčení a vznik a my jsme mu poslali zbraně, nebo i pro rozhodnutí české vlády v roce 2012 hlasovat v OSN proti začlenění Palestiny mezi pozorovatelské státy OSN. Zatímco ostatní Evropané se zdrželi hlasování, Česká republika se jednoznačně přiklonila k USA a Kanadě. (Ministrem zahraničí tehdy byl Karel Schwarzenberg. Premiérem Bohuslav Sobotka). Nepomohlo to, ale Izraelci si to pamatují. Zato Palestinci nás tehdy neměli rádi. Povím vám o tom z vlastní zkušenosti a časů naší návštěvy v Izraeli a v Jordánsku, kterážto země byla součástí tehdejšího programu cestovní kanceláře.

A začnu tím, že vám nejprve řeknu, proč se nám líbilo v Jordánsku: protože je to taková poměrně klidná země, jedna z mála arabských, jejíž pan král drží na uzdě náboženské vášně svého lidu, ona mu moc pomáhá krásná jeho manželka královna Rania, Palestinka středně situovaného rodu, která vystudovala bankovnictví na Americké univerzitě v Káhiře a on se s ní seznámil na večírku, a vzal si ji v čase, kdy pracovala jako televizní producentka… A oba jsou lidem milováni, říkala nám průvodkyně Eva, když jsme překračovali hranice mezi Izraelem a Jordánskem, kde v přístupové hale visely fotografie palestinského vůdce Jásira Arafata, izraelských  premiérů Yatzika Rabina a Šimona Perese, kteří společně a pod patronací amerického presidenta Billa Clintona podepsali v roce 1993 dohodu o autonomii pásma Gazy a Jericha, a mírovou smlouvu mezi Izraelem a Jordánském, za což v roce 1994 obdrželi Nobelovu cenu míru.

Tak a v tom Jordánsku jsme samozřejmě viděli Petru – světoznámý skalní chrám, a vezli se džípy pouští a šplhali rozsedlinou ve skalním masivu, kde dole, při úpatí byl papundeklový nápis, že nahoře nás čeká překrásná vyhlídka, nejhezčí v Jordánsku. A vskutku: nahoře, usazena na pískovcovém balvanu hezká studentka místní university nabízela všeliké náhrdelníky, náramky, ozdoby šíjí, i kotníčků, i vlasů a jiné umělecké předměty domácí, zaručeně ruční výroby. Prý tu o prázdninách pomáhá svému strýci, kupci.  Však se podívejte na obrázky. Tolik k Jordánsku, protože paní Veronika Žilková se netoulala Jordánském, ale zemí zaslíbenou, Izraelem… A o Izraeli bude i pokračování našeho povídání, a to i proto, že kolega Tuček si posteskl, že tam nebyl a nám je to líto. 

Tak v té Izraeli jsme prošli všechno, co nabízela turistická kancelář. A víte co, já to nebudu vypisovat, protože v podstatě tentýž zájezd s týmiž programy můžete najít v nabídce oné cestovní kanceláře i dnes, po deseti letech. I dnes příletíte do Tel Avivu, kde jsme se prošli ulicemi s bílými krabicemi funkcionalistických vilek, které nesou otisk české prvorepublikové architektonické školy, v Haifě jsme z vysokého návrší shlíželi na přístav se zaparkovanou ponorkou, v Jerusalémě vystoupali na Olivetskou horu, Lví branou prošli na rozlehlou pláň Chrámové hory se zlatou kopulí Skalního dómu, v jejímž stínu se skrývá mešita al-Aksa, odkud Mohamed vstoupil na nebesa. Jsou to místa klíčová pro Židy i muslimy, vždyť na Chrámové hoře vzal Bůh hlínu a uhnětl z ní Adama. A stával tu první, i několik dalších židovských Chrámů, které byly několikrát zničeny, a zase postaveny, naposledy skonal v sedmém století, ovšem k obnově už nedošlo. Zničení Chrámu Židé dodnes oplakávají u nedaleké Zdi nářků. A pak zde vyrostla mešita a Skalní dóm s kopulí, kterou dal v roce 1994 osmdesáti kilogramy zlata pokrýt jordánský král Husajn II., který na to prodal jeden ze svých činžáků v Londýně. A viděli jsme hrob krále Davida, a procházeli starým Jerusalémem a šli po Via Dolores, po cestě, kudy nesl Ježíš svůj kříž a mohli vložit ruku do otisku ruky jeho, když se znaven opřel o zeď. A navštívili Cesareu, kam v roce 26 po Kr. přijel Pilát Pontský, aby tvrdě potlačil vzpurnou Judeu, vyjeli jsme na horu s pevností Masada, jejíž obránci spáchali sebevraždu, aby nepadli do zajetí Římanů, koupali se v Mrtvém moři, projeli v loďkách po Galilejském jezeře, v pouští nám beduínští kuchaři navařili pilav (kuřecí s rýží), byli jsme v Nazaretu, kde Ježíš prožil dětství, v Jerichu a v poušti, kudy kráčel do Jerusaléma, vstříc svým posledním dnům.

No, nemá cenu opakovat si dějiny Izraele a Palestiny, popíšu jen náš poslední rozlučkový večer. Na noc jsme vždycky jezdili do hotelu na palestinském území. Cestovní kancelář ví, co dělá, v Izraeli je draho. Pokaždé jsme ráno i večer projížděli checkpointem – branou ve vysoké zdi, která dělí Palestince od Izraelců. To autobusem vždy prošla izraelská hlídka, chlapci nebo dívky v plné zbroji se samopaly… Tak ten poslední večer uspořádal pro nás majitel hotelu, šarmantní Palestinec, rozlučkovou… Po večeři se na stolech objevily vodní dýmky a slečna průvodkyně zorganizovala program. Přinutila nás, abychom si vymysleli veselé scénky. A tak tam poskakovala nějaká zvířátka a myslím i Chaplin, a já jsem vymyslel pochod beduínů pouští. Ochotné účastnice zájezdu na sebe navlékly nějaké plachty a udělaly velblouda, další jsme si přehodili přes hlavu prostěradla a ozdobili čelo černou páskou já dokonce nějakým téměř kostkovaným arafatovským šátkem a dělali beduíny. Velel jsem tomu průvodu a použil dávný gag Pavla Fialy z kadaňského Kladivadla z šedesátých let: když jsme za nadšeného obdivu ostatních i personálu přeskotačili a překulhali celý restaurant, ukázal jsem holí a zvolal: Tudy, soudruzi…! A odplížil se na opačnou stranu… Průvodkyně Eva mi pak říkala, že pan majitel jí v kanceláři říkal, že to pochopil, ale prý to velkoryse přešel…

LADISLAV VENCÁLEK

Pokračování příště.