O důchodové reformě a postavení důchodců
Rozhovor s profesorem Martinem Potůčkem
Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc., M.Sc. (1948) působí na Institutu sociologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Věnuje se dlouhodobě problematice veřejné a sociální politiky. V letech 2014-2017 vedl Odbornou komisi pro důchodovou reformu a od roku 2019 do roku 2021 zastupoval svoji fakultu v Komisi pro spravedlivé důchody. Je autorem populárně koncipované publikace České důchody, vydanou nakladatelstvím Karolinum v roce 2018. Široké veřejnosti je znám z televizních a rozhlasových besed a rozhovorů věnovaných často právě tomuto tematickému okruhu.
Pane profesore, než přikročím k otázkám k současné reformě, rád bych vás poprosil o stručný přehled českého úsilí o důchodovou reformu. Z pohledu člověka zvenčí se zdá, že hodně se o ní diskutovalo, všichni ji považovali za nutnou, jedna vláda za druhou si ji však předávala jak nepříjemný štafetový kolík. Chyběl elementární společenský konsensus, ochota všech zainteresovaných ke společnému hledání řešení?
Úsilí odpovědně se zhostit potřebných změn v důchodovém zabezpečení mělo své přílivy a odlivy. Od roku 1999 do konce roku 2023 jsem napočítal celkem devět na centrální úrovni veřejné politiky a správy organizovaných pokusů o zvládnutí této složité problematiky. Problémů vidím hned několik. Jednak byly vždy vázány jen na volební období té či oné vlády, jednak mezi nimi byla dlouhá období, kdy se systematické přípravě takových změn nevěnoval nikdo. Navíc, když už byly nějaká komise nebo jiný poradní orgán ustaveny, tak se málokdy podařilo dovést rozpravu mezi politiky, odborníky a zástupci občanské veřejnosti do podoby, která našla svoji cestu do změn zákona o sociálním pojištění.
Současná reforma v období v období krize a inflace vyplynula coby řešení z nouze. Na názor důchodců, současných i budoucích, se nikdo neptal. Může být vnímána jako odvážný krok. Je však šťastným vykročením v překotné rychlosti bez společenského konsensu? Jak a v čem se to může odrazit?
Citlivě vnímám důležitý rozdíl mezi prací posledních dvou komisí, na jejichž činnosti jsem se mohl podílet, a obdobím činnosti vlády Petra Fialy. V oněch komisích zasedali právníci, sociologové, ekonomové, demografové spolu se zástupci jak vládních, tak i opozičních stran zastoupených v Poslanecké sněmovně, reprezentanti odborů, zaměstnavatelů a občanského sektoru. Doporučení, k nimž dospěli, tak prošla ohněm střetů rozličných odborných pohledů a různých politických orientací. Měla tedy naději stát se odborně prověřeným, vyváženým a také politicky průchodným návrhem. V případě mé komise naše návrhy takto uspěly v osmi případech. Z návrhů komise Danuše Nerudové nakonec byl sněmovnou přijat jen jeden, navíc protlačený na poslední chvíli v podobě poslanecké iniciativy. A poslední dva roky? Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka si ustavil vlastní tým, který publikoval první podobu svých návrhů až na začátku roku 2023, nějakým způsobem se do návrhů vložila i Národní ekonomická rada vlády. Ale opozice a vybrané další instituce byly posléze žádány o připomínky jedna po druhé, aniž by byly seznamovány s názory ostatních, a výsledná podoba zákonné předlohy zaslané do meziresortního připomínkového řízení se od té ministerstvem a vládou původně navržené lišila stejně jen v detailech. Vládní prohlášení, s nímž šla Fialova vláda do Poslanecké sněmovny, že „penzijní reforma bude připravena na celospolečenském konsensu, který zajistí dlouhodobou perspektivu“ je tak pouhým cárem papíru. Hrozí, že budoucí vláda bude začínat z jiných startovních bloků opakovaně a znovu od začátku…
Z více stran je slyšet názor, že prezentovaná reforma takovou ve skutečností není. Jde pouze o parametrické změny. Řečeno jednoduše: zvyšuje se věk odchodu do důchodu, snižuje se výše důchodu v relaci k průměrnému příjmu. Může to stačit? Jak se na to díváte?
Základním motivem vládou navrhovaných změn je na současných a budoucích důchodcích šetřit, šetřit, šetřit, a to nyní desítky, a v budoucnu dokonce stovky miliard korun. Bude-li vládní návrh přijat, tak v roce 2035 bude nový starobní důchod za jinak stejných podmínek o 8% nižší, a v roce 2050 o plnou pětinu nižší ve srovnání s důchodem vypočítaným v roce 2025. Nemluvě o rychlém zvyšování věku odchodu do důchodu – kde se má zvyšovat každých šest let o rok. To bude frapantní porušení principu mezigenerační solidarity.
Co ze závěrů Vaší někdejší Odborné komise pro důchodovou reformu té dnešní chybí? S čím by její členové nejspíš souhlasili? Co by neměla opomenout, nebo nechává stranou zájmu? Budu rád, když rozvedete.
Žádná komise podobná těm dvěma posledním dnes neexistuje. Jsem rád, že nakonec ožil a mezi návrhy změn se ocitl návrh na dobrovolné sdílení vyměřovacích základů manželů, který byl jedním z prvních návrhů naší Odborné komise. Ten tehdejší ministerstvo práce a sociálních věcí poslalo k ledu hned na konci roku 2014. Stranou zájmu současná vláda bohužel nechává celou řadu našich dalších návrhů, které jsme koncem roku 2017 vtělili do zveřejněného dokumentu nazvaného Tezaurus návrhů na pokračování důchodové reformy. Ve snaze, aby naši následovníci pokračovali v tom, co se nám za tři a půl roku naší činnosti nepodařilo dotáhnout úplně do konce, ale za čím jsme si stáli.
Mě například překvapilo, že vláda, ve většině pravicová, nepředložila žádnou koncepci dalšího nosného pilíře, jejichž význam býval dřív z této strany silně zdůrazňován. Je na místě další pilíř důchodového systému mimo rámec státního rozpočtu?
Jeden z našich dalších dosud nerealizovaných návrhů byl vytvořit veřejnoprávní dobrovolné penzijní spoření jako konkurenci soukromým penzijním společnostem, které nepracují dobře, přestože stát z veřejných prostředků podporuje jejich klienty hned dvakrát: státními příspěvky a daňovými úlevami. Ten námi navrhovaný by pracoval se zárukou úročení vkladů ve výši inflace plus další malé prémie (podobně jako státní protiinflační dluhopisy). Stát by mohl vložené prostředky investovat do velkých veřejných infrastrukturních projektů, na které si dnes musí půjčovat s vyšším úročením u soukromých bank.
Jak si čeští důchodci stojí dnes po provedených změnách v porovnání s kolegy z jiných evropských zemí? Nemyslím v reálných cifrách, spíš s objektivnějším kritériem, např. procentuálním srovnáním průměrného důchodu s průměrným příjmem zaměstnance.
Ptáte se na takzvaný náhradový poměr. Mezinárodní srovnávání štědrosti důchodů, ať už samotných nebo ve srovnání s pracovními příjmy, pracuje s různými indikátory. Statistici přitom zdůrazňují, že vzhledem k pestrosti národních systémů důchodového zabezpečení a zdaňování je třeba brát srovnávaná data s určitou rezervou. Ale základní orientaci umožňují a já zde čerpám z nejčerstvějších dostupných dat z posledních let. Srovnání poměrné hrubé mediánové penze osob ve věku 65 až 74 let k hrubému mediánovému pracovnímu příjmu osob ve věku 50 až 59 let, zveřejněné Eurostatem, řadí Českou republiku s hodnotou 0,49 doprostřed škály evropských zemí, v čele s Lucemburskem s hodnotou tohoto koeficientu 0,89 a s Litvou s 0,33 na chvostu evropských zemí. Srovnává se i podíl výdajů na důchody z hrubého domácího produktu, kde se nacházíme na konci druhé třetiny tohoto žebříčku (zde je na špici Řecko a na posledním místě Irsko). Pokud jde o kupní sílu důchodů, jsme na 21. místě z třiceti srovnávaných zemí. V tomto srovnání je první znovu Lucembursko, na posledním místě se krčí Bulharsko.
Jsme na začátku roku 2024. Jaké jsou výhledy stávající důchodové reformy? Získá širší podporu, bude přijata i neformálně? Co vše by pro to měla udělat?
Stávající pokus Fialovy vlády je historicky vzato krokem zpět, vnímám jej jednoznačně velmi kriticky. Jak netransparentně podloudným způsobem, jakým byl připravován, tak i obsahem navrhovaných změn. Například tvrzení ministerstva práce a sociálních věcí, že v roce 2050 bude muset jeden ekonomicky aktivní „vydělávat“ na důchod jednomu důchodci, jsem musel v České televizi už dvakrát označit jako šíření poplašné zprávy. Je pravda, že většina ekonomů je toho názoru, že čas na dobrou důchodovou reformu jsme už prošvihli. Já si to ale nemyslím. Stále je možné začít odpovědně připravovat takovou podobu budoucího důchodového systému, z níž naše děti a vnuci po výpočtu svého důchodu, pokud se jej vůbec dožijí, nedostanou osypky. Předpokládalo by to nicméně připravovat ji ne z úrovně jednoho ministerstva, nýbrž samotnou vládou institucionálně podpořeného výzkumu a dobře moderované celospolečenské rozpravy a za předpokladu, že bude paralelně připravována i reforma daňového systému a dalších složek sociálního systému, včetně už nyní se naléhavě o slovo hlásící potřeby razantního posilování kapacit dlouhodobé péče.
Ptal se JAROSLAV ŠTĚPANÍK
