Péče doma často není důstojná?
Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky před časem oznámilo, že plánuje úpravy příspěvku na péči pro postižené a seniory v domácím prostředí. „Část dávky by se mohla případně vyplácet registrovaným poskytovatelům péče,“ prohlásil ministr Marian Jurečka. Toto by měla upravit větší novela o sociálních službách, kterou má vláda od MPSV letos obdržet.
„Chceme se zaměřit na změnu, řekněme na sledování kvality, která je klientovi za ty peníze poskytovaná. Bohužel se často stává, že příspěvek je pobírán, ale klient je v domácím prostředí v situaci, která je naprosto nedůstojná,“ podotkl ministr Jurečka.
Současně doplnil, že resort zvažuje, do jaké míry případně nějaká část zdrojů bude adresovaná přímo tomu, kdo péči garantuje, poskytuje a bude za ni také zodpovědný. „Stát dnes vyplácí peníze, není tam ale přímá zodpovědnost za kvalitu domácí péče,“ komentoval ministr situaci.
Možná úprava vyvolala mezi pečujícími silnou negativní reakci. Nesouhlas jednoznačně vyjádřila také Národní rada zdravotně postižených s tím, že příspěvek na péči byl od počátku koncipován jako dávka klienta na zajištění péče a že záleží pouze na rozhodnutí klienta nebo jeho zákonného zástupce, jakým způsobem si zajistí potřebnou péči. „Příspěvek na péči nikdy nebyl koncipován tak, že je povinností klienta nakoupit sociální služby u registrovaných poskytovatelů sociálních služeb,“ konstatoval předseda NRZP Václav Krása.
Naopak jasnou podporu návrh získal u Asociace poskytovatelů sociálních služeb.
My přinášíme naši odezvu, kterou sepsala právnička Mgr. Radka Pešlová:
V minulých dnech byla panem ministrem Marianem Jurečkou vyřčena myšlenka, že by část dávky příspěvek na péči mohla být vyplácena registrovaným poskytovatelům sociální služby. Má to být reakce na domněnku, že se často stává, že opečovávaný v domácím prostředí není opečováván důstojně a v potřebném rozsahu. Předně je nutné říci, že žádný takový návrh není v současnosti ve schvalovacím řízení, což sice může být pro pečující uklidňující, ale takovéto prohlášení od odborníka je přinejmenším na pováženou nebo snad alespoň nešťastné. Je nám známo, že se dějí případy, kdy opečovávaný je využíván jako dodavatel financí, že péče může být v ojedinělých případech podměrečná, zanedbávající a opečovávanému by nejspíše v institucionalizované péči bylo lépe. V některých případech na tom může být také pečující podobně špatně jako opečovávaný a sám by potřeboval péči, ale dovozovat z těchto extrémních případů domněnku, že se „často stává“, že tomu tak je, to je jako bychom řekli, že často jsou rodiče pro své děti trestem, a proto děti odebereme do dětského domova, nebo necháme rodiče kontrolovat speciální institucí. Naopak se dá říct, že mnoho pečujících by se pro své opečovávané rozdalo, a právě těm by pan ministr měl především věnovat pozornost a také pomoc a podporu.
Je nutné si uvědomit, že již nyní má stát pravomoci a nástroje takové rizikové situaci u opečovávaných předcházet, nebo ji alespoň později odhalit, ale téměř je nevyužívá. Například pokud dochází k hospitalizaci opečovávaného, který jeví známky zanedbávání, mohou lékaři volit postupy, jak oznámit kompetentním orgánům podezření z týrání osoby ve společném obydlí. Pokud je pečující osoba současně opatrovníkem, může soud při kontrole vyúčtování a také výkonu opatrovnictví být pečlivější a náznaky zneužívání a zpronevěry odhalit. Taktéž by soud neměl určit opatrovníkem osobu, která již nemá dost sil, zdravotních i psychických dovedností, tuto roli zastat. A v neposlední řadě je to sám úřad práce, respektive krajská pobočka úřadu práce, která příspěvek na péči vyplácí, který má pravomoc vykonávat kontrolu využití příspěvku (dle § 29 zákona o sociálních službách). Úřad by měl vytipovávat podle rozsahu nezvládaných životních potřeb konkrétní opečovávané, aby podle struktury pečujících a opečovávaných odhadl, jak asi péče může vypadat. Pokud máme sedmdesátiletou pečující ženu, která pečuje o svého sedmdesátiletého manžela, který potřebuje péči ve III. stupni závislosti, je nasnadě, že v takovém věku se bude těžší péče špatně zvládat. Ale zde místo kritiky, viz: „často se stává, že je péče nedůstojná“, by mělo dojít, jak už jsme konstatovali, k podpoře pečující osoby. Ukázat jí, jak má pečovat se zachováním sil, jak si nechat případně pomoci, jakou pomoc volit...
Dále by šlo odhalovat případy, kdy již v počátku řízení je pečující osoba zmatená, nedokáže jednat s úřadem, vázne její vyjadřování, chodí o holi, pak by mohla vzniknout pochybnost, jak asi bude prováděna péče. Dokáže se taková osoba postarat? Ale i zde lze situaci kontrolovat.
Pokud budou pracovníci úřadu všímaví a opravdu budou provádět kontroly využívání příspěvku na péči, jak jim zákon dává pravomoc, pak bychom nejspíše daleko účinněji dokázali zneužívání a poškozování opečovávaných zabránit. Kdyby také pracovníci na sociálních odborech obcí s rozšířenou působností ve svém regionu prováděli vyhledávací činnost osob v nepříznivé sociální situaci, nebo by snad mohlo v rámci drobné úpravy v zákoně dojít ke změně, aby tito pracovníci mohli pravidelně navštívit osoby pečující a nabídnout jim konzultace, vysvětlit možnosti (i) externí pomoci, nedocházelo by k situacím, kdy pečující je na vše sám, z neznalosti si nenechá pomoci a pro nedostatek času se ani pomoci nedovolá.
Při rozhovorech se sousedy by zase mohlo dojít k odhalení zneužívaného opečovávaného. Jde sice o extrémní případy, které bývají odhalovány pozdě, ale ani zde nelze užít označení „často se stává“. V takovýchto až trestních chováních pečujících, respektive spíš osob nepečujících, by jakékoliv zpřísňování pravidel nejspíše nepomohlo. I ve vyspělé společnosti k excesům (přes veškerou legislativní úpravu) dochází.
Proto není řešením již tak nejasné financování sociálních služeb, kdy krajská zařízení mají z dotací často větší finanční prospěch než ostatní zařízení, zatěžovat tento systém dvojkolejností, kdy do služeb ze státního půjdou dotace a pak ze státního půjde odebíraná část příspěvku na péči a nepřímo tak budou opečovávané osoby nuceny využít institucionalizované péče, čímž se ztratí původní záměr svobodné volby pro opečovávané.
Zatím nemáme dostatek sociálních služeb ani pro současnou dobrovolnou poptávku, natož aby jich bylo dostatek pro vnucenou pomoc. Zatím stát negarantuje kvalitu služeb natolik, abychom mohli říci, že je za každých okolností lepší (a profesionálnější než péče osobou blízkou). Mnohdy tomu tak může být, ale raději se třeba necháme neprofesionálně učesat od vlastní milé maminky než profesionálně od kadeřnice. V životech lidí nejde jen o efektivnost a o profesionalizaci. Nad to bohužel ještě není kvalita služeb na takové úrovni, aby se nestávaly případy typu Slunečnice v Ostravě, kde docházelo k týrání uživatelů, nemáme dost pečovatelských služeb, které by zajistili péči v noci u klientů v domácnostech a ani nemáme dost pečovatelek, které se ke klientům chovají důstojně a nepoužívají příkazy, manipulaci, nucení, ústrky a posměšky. Nelze tak vytvářet aureolu služeb jako jediných, kteří svoji práci umí dokonaleji než samotní pečující. Možná je část pečujících, kteří nejsou v péči dokonalí, ale najdeme jen omezené množství opečovávaných, kteří by tuto (byť i místy opravdu chabou péči) vyměnili raději za pobyt ve vícelůžkovém pokoji domovů, kde při stech dalších ubytovaných může opečovávaný být prostě jen dalším do počtu, kde musí být často na slovo poslušný, aby to služby jakž takž zvládaly.
Řešení nejspíš nejsou snadná, ale postupnými krůčky se dá pomáhat a určitě je třeba komunikovat vstřícněji a využívat již stávajících institutů (není nutné vymýšlet kolo, ale začít jej používat). Je i zjevné, že samo ministerstvo s panem ministrem v čele uvažují širším způsobem, protože v navrhované novelizaci zákona o sociálních službách má být doplněna do žádosti informace, komu se na účet vyplácí příspěvek na péči. I přes tuto informaci pak bude snadnější určit, kdo skutečně pobírá peníze a měl by tak opečovávanému garantovat kvalitu poskytované péče. Úřady práce mají již dnes možnost, pokud vyplácí příspěvek jiné osobě než opečovávanému, určit tuto osobu tzv. zvláštním příjemcem. Podle zákona se pak zvláštní příjemce zodpovídá úřadu a lze ho zvýšeně kontrolovat, jak se sociální dávkou zachází a zda ji využívá ve prospěch opatrovaného, ve změně zákona se navrhuje stanovit povinnost příjemci (nejen tedy opečovávanému, ale též osobě, která příspěvek fakticky přijímá) podrobit se kontrole využívání příspěvku.
Na škodu by nebylo i odhalení, zda jeden pečující nepečuje třeba o dvacet opečovávaných (jak by pak kvalita péče asi vypadala). Navrhovaná změna zákona, kdy bude počet opečovávaných u osob pečujících (které nejsou osobou blízkou) omezen, by tomuto způsobu vytěžování péče mohla pomoci, ale na tento návrh si ještě chvíli musíme počkat, ačkoliv o něm již ministerstvo uvažuje. Úřad práce by také měl rychleji a vytrvaleji reagovat na malé náznaky (např. podněty sousedů) a kontrolu využívání provádět a možná ji i plánovat po přiznání nových příspěvků na péči a pak v pravidelných intervalech, aby se dalo snáz odhalit, pokud opravdu někde (dokonce úmyslně) může docházet k poškozování opečovávaného.
Závěrem snad jen tolik, že snad je vyjádření pana ministra spíše vytržené z kontextu a možná se nyní chystá i posílení personálního zajištění oddělení příspěvku na péči, tak aby při stávající legislativě byla maximalizována šance odhalení jednotlivců, kteří pečujícím v očích pana ministra kazí pověst.
RADKA PEŠLOVÁ
