J. Štěpaník s P. Jemelkou o eutanazii a snaze o její legalizaci

V čísle 2/2022 časopisu Pečujeme doma zaujal vědec a spisovatel RNDr. Zdeněk Gába vyhraněným pohledem na citlivé i kontroverzní téma – eutanazie. Staví se jednoznačně mezi její zastánce. V nerozsáhlém článku připomněl některé z osobností dávné i nedávné historie, zastávající názor, „že před léčením ještě přednější povinností lékaře je, zamezit či ulehčit utrpení a bolestem trpícího“.

Takto mínil židovský náboženský filozof, učenec a lékař Maimonides (1138–1204). V sedmdesátých letech minulého století byl zastáncem eutanazie např. profesor Jan Kabelík (1891–1979), významný lékař, vědec a humanista, který působil v Brně a Olomouci.
Z. Gába uvedl i několik konkrétních případů, kdy mohla eutanazie předejít utrpení a následné sebevraždě. Zatímco v několika zemích byla legalizována, „u nás se kolem ní chodí, jako kolem horké kaše. Málokdo má dokonce odvahu o ní veřejně psát a mluvit“, napsal. Jedná se o téma názorově dělící společnost, současně přinášející otázky natolik závažné, že mlčet o nich by se rozhodně nemělo.
Eutanazie v doslovném překladu znamená „dobrá smrt“. Většina lidí si ji představuje v podobě přicházející přirozeným ubýváním fyzických i psychických sil, prostým věkem, stářím. Odcházení ze světa bez úporných bolestí, zbytečné trýzně. Mnozí lidé však opouštějí život za doprovodu fyzického i psychického utrpení. Eutanázie, pohledem jejich zastánců, dává člověku možnost opustit tento svět vyrovnán s ním, se sebou samým, s vlastním životem.
Myšlenka dobrovolně volené smrti, jako útěku či odmítnutí nedůstojného zakončení života, není nová. Pojem eutanazie dnes vyjadřuje „milosrdnou smrt“, ukončení života jedince ze zdůvodněných, závažných příčin, s cílem zabránit nesnesitelným bolestem, zbytečnému utrpení, kdy další léčba postrádá smyslu, nedává možnost uzdravení. Podmínkou bývá pacientova vlastní, jednoznačná žádost.
Legalizace eutanazie přináší i dosud plně nezodpovězené otázky i možné problémy. Zabývá se jimi více vědních oborů, zajímají i širokou společnost. Není náhodou, že legalizována je dosud jen v několika zemích. Řešení složité otázky spočívá nejvíce na medicinských oborech, zejména na lékařích, ale i na dalších zdravotnících, kteří zajišťují péči a nacházejí se v nejtěsnější blízkosti umírání a umírajících. Případná legalizace přináší značné nároky na legislativu, odborníky z oblasti práva, ale i na zákonodárce. K problému má co říct více vědeckých oborů, zejména z okruhu společenských, jako psychologie, sociologie a další. Myslím, že všemi obory nutně prostupuje etika. Proto jsme o rozhovor požádali prof. PhDr. Petra Jemelku, Dr., bioetika z Masarykovy univerzity Brno, který přednáší a publikuje také o eutanazii.

Pane profesore, než přejdeme k vlastnímu tématu: Můžete přiblížit vztah etiky a bioetiky? Myslím, že druhý pojem není příliš usazen v obecném povědomí.

Etika, nauka o mravech, vzešla z filozofie, jako určité završení úvah o vztahu člověka ke světu, k sobě samému i druhým lidem. Étos (z řečtiny) znamená mrav, respektive jím označuje ono obecné povědomí o tom, co je či není (v rámci určité společnosti) správné či nesprávné. Etika, řečeno stručně, je teorií mravů a morálky. Neměli bychom si ji plést či zaměňovat s moralizováním. Bios (život) vystihuje podstatu bioetiky, její zaměření na reflexi morálních otázek, které se pojí k pojmu život (lidí i jiných živých tvorů). Jako disciplína etiky se bioetika formovala v sedmdesátých letech minulého století. V té době přibývalo otázek spojených s výzkumem a vědou i novými technologiemi. Současně i otázek, vztahujících se k etice v lékařské a ošetřovatelské péči. Sem náleží i problematika stáří a závěrečného období života lidského jedince. Tedy i paliativní péče a eutanazie. Okruhů, které zajímají bioetiku, je ovšem mnohem víc. – Vlastně vše s vazbou člověka k životnímu prostředí a živé přírodě, v nejširším slova smyslu.

Eutanázie má blízko k sebevraždě, zejména té, označované jako bilanční. Jedinec váží všechna pro a proti, volí řešení, které zabrání horším důsledkům. Obecně známým příkladem může být rozhodnutí hrdinných parašutistů, po úspěšném atentátu na Heydricha, V beznadějné situaci předešli mučení, před smrtí. stejně jistou. Najdeme tu nějaký podnět k přemýšlení o eutanázii a k úvahám o legalizaci?

Je tu možnost přímo navázat v širším kontextu, když jste přiblížil „dobrou smrt“ jako klidný, přirozený odchod v přiměřeném věku, stářím. Dnes, alespoň v naší kultuře, za běžného stavu, takto dobrý konec života chápeme. Všude ve světě ovšem zdaleka ne. A v evropské civilizaci byla období, kdy za dobrý život (a tedy i jeho žádoucí konec) byl považován život hrdiny. To se týkalo antických herojů i středověkých rytířů. Obdobnou tradici měli třeba Vikingové, kteří pohrdali tělesným trápením s vyhlídkou na posmrtný život.
V naší kultuře, spjaté s křesťanstvím, sehrává pro řadu lidí představa posmrtného života významnou roli. Křesťanská tradice (i jiná náboženství) odmítá sebevraždu. Logicky tedy také eutanázii. Podle tohoto světového názoru, člověku stvořenému vyšší mocí, takové rozhodování nepřísluší. Na druhé straně vidíme, že v křesťanství je oceňováno mučednictví. Když se zadíváme na dnešní názory na eutanázii, zjistíme brzy, že za jejím striktním odmítáním stojí nejčastěji právě náboženské přesvědčení.

Možná hraje roli i obava ze zneužití dobře míněného záměru? K omylům a chybám, někdy závažným, přece v životní praxi dochází. Člověku se nutně vybaví zvlášť závažné příklady. Třeba tristní a obludné zneužití eugeniky za éry německého nacismu…

Zneužít lze bohužel vše. Moderní doba přišla v biologii se základy genetiky. Mendel objevil pravidla dědičnosti, nebylo však ještě známo, kde dědičnost přesně sídlí, ani mnoho o tom, jak dědičnost funguje. Zato se už spěchalo s aplikacemi do praxe, do reálného života. Eugenika, vzniklá na počátku 20. století, byla plna nekritického optimismu, velkých očekávání z možnosti zušlechtění lidstva. Zdálo se, že touto cestou bude možné zbavit společnost negativních vlivů – zejména dědičně předávaných nemocí (ale i kriminality). Mimochodem, eugenika rozvíjená v Německu ve dvacátých a třicátých letech minulého století, se setkávala s obdivem i u nás. S příznivou odezvou byly přijímány např. sterilizace, zabraňující přenosu vážných dědičných chorob na potomky. Eugenika zavedla i žádoucí postupy, jako např. preventivní prohlídky ve zdravotnictví, v sociální péči podporu sociálními dávkami apod. Naprostý opak přivodily negativní metody eugeniky, které se promítly do šílené praxe, jak jste ji připomněl. Usmrcování lidských bytostí (třeba mentálně postižených) nemá s eutanázií nic společného. Jednalo se o naprosto nehumánní akty, šlo o vraždy! Zde je třeba podtrhnout, že hovoříme-li o eutanázii, tak tam vždy musí být zohledněno přání pacienta!
Možná stojí za zmínku i uvědomění si, že vedeme-li debatu o eutanázii v našem každodenním životě, běžně se týká zvířat. Teď nemyslím hospodářská, označovaná jako jatečná. Tuto otázku ponechejme stranou, to je celé velké téma bioetického diskursu o morálním rozměru vztahu ke zvířatům. Ale přece jen upozorněme, že se tato otázka týká i našich zvířecích společníků, kteří s námi žijí doma – naši psi, kočky, papoušci, morčata… O jejich eutanázii rozhoduje majitel. Na rozdíl od lidského jedince nemohou vyjádřit vlastní přání či souhlas. Majitel za ně rozhoduje, aby je zbavil zbytečného utrpení, kdy další prodlužování života nemá naději.

Rozhoduje-li takto majitel, je to v zájmu jeho svěřence. Obdobně rodiče, po konzultacích s odborníky, volí pro své dítě například mezi rizikem náročné operace a stavem, který dává příslib života jen na krátce vymezený čas. Co však, když majitel psíka či kočky, nechá svěřence utratit, že ho již nebaví starat se? Nebo ho uváže v lese ke stromu a zmizí? Jak s tím ve světě lidí vždy a všudypřítomném nebezpečí zneužití?

Nikdy a nejspíš v ničem se nelze zcela a naprosto ochránit před možností zneužití. I ve vztahu ke zvířatům však již pokročilo společenské vnímání a vědomí, došlo ke značnému pozitivnímu posunu – a to i v právním ošetření těchto problémů. Dostali jsme se nyní trochu od původního tematizování eutanázie, ale ne tak docela. Ocitli jsme se zde v situaci, kdy o ukončení života rozhoduje někdo jiný. Je poměrně časté, že u vážně nemocného pacienta jsou udržovány za pomoci přístrojové techniky již jen základní biologické funkce a naděje na zlepšení jsou prakticky nulové. A samozřejmě jsou situace, kdy za dítě, které trpí a nemá naději na záchranu života, rozhoduje rodič. Zde je vše ještě složitější, zvlášť silně provázené emocemi. Položil bych sám otázku: jak se takové situace řeší? A nebyla by na místě jasná právní úprava?
Jednou z častých námitek proti eutanázií je tvrzení: kdo nerozhodl o životě, nemá právo ho brát. Jde vlastně o axiom, nevývratné tvrzení, předem platné. Ale axiomy mají tu vadu, že jejich platnost nelze prokázat. Například ze Spojených států jsou známé případy, kdy soud k řízení přijal žaloby potomků na rodiče. Obvinění žalující strany stavělo na faktu, že vlastní život si nezvolili, nepřáli. Nad žalobou, na prvý pohled absurdní, se můžeme pousmát. Může však být zoufalým signálem, kterým dává najevo o svém postavení nešťastný, osamocený lidský jedinec, který se narodil s vážným postižením.

Takové signály nelze podcenit. Je znát, jak do problému vstupuje bioetika, ale i psychologie. Eutanázie byla dosud legalizována v nevelkém počtu zemí. V Evropě nejprve v zemích Beneluxu. První k ní přistoupilo Nizozemsko. Letos je to již dvacet let.  V loňském roce přibyly další. Zemí, které uzákonily ukončení života z vlastní vůle, zvolna, ale přibývá.

V Nizozemsku předcházela rozhodnutí dlouhá diskuse, která započala již v šedesátých letech. Trvalo tedy dost dlouho, než došlo k rozhodnutí. Nedávno obdobný krok učinilo Rakousko, když na sklonku minulého roku uzákonilo asistovanou sebevraždu. Zákonné znění se v jednotlivých zemích liší, protože každá země je ve svém historickém vývoji právního řádu specifická. Nizozemsko je zemí liberální, proto vyzdvihuje moment sebeurčení, samostatné odpovědnosti a rozhodování lidského jedince. Samozřejmě jde o velkou otázku. A mluvíme-li o eutanázii, je tu i problém, že někdy se směšují pojmy s rozdílným obsahem – eutanazie, asistovaná sebevražda, ukončení léčby, paliativní sedace.

Mohl byste rozdíly stručně vyložit?

PALIATIVNÍ SEDACE má za cíl farmakologicky zmírnit utrpení pacienta v terminálním stádiu nemoci. Jde o podávání bolest tlumících látek (typicky opiáty), u pacienta může nastolit stav somnolence, až umělého spánku. Důležité ovšem je, že samotným cílem tu není ukončení života prostřednictvím podávaných farmak. UKONČENÍM LÉČBY je myšleno zakončení udržování pacienta na pouhých biologických funkcích, tedy jde např. o odpojení od přístrojů. EUTANÁZIÍ je myšlen zákrok stanovené osoby – lékaře, vedoucí k ukončení života. Cílem je zbavit pacienta v beznadějném stavu zbytečného utrpení. Předpokladem je vlastní vědomé rozhodnutí pacienta. Při ASISTOVANÉ SEBEVRAŽDĚ pověřená osoba pouze napomáhá. Vlastní zákrok musí vykonat osoba, která se takto ukončit svůj život rozhodla.

Mohl byste víc přiblížit paliativní léčbu a sedaci? U zastánců se objevuje názor, že je protikladem eutanázie, dokáže ji nahradit. Jak se na to díváte?

To je samozřejmě velmi složitá a citlivá otázka. Paliativní péče je nesmírně důležitým aspektem zachování lidské důstojnosti a kvality života v jeho terminální etapě. Proto je podstatná samotná její úroveň – tu je závažnou otázkou, zda je konkrétní rodina skutečně schopna dobrou péči v domácích podmínkách poskytnout – či by nebylo lepší, využít možností péče profesionální. Také bych tu podotkl, že právě tato oblast může být častým prostorem moralizování ze strany veřejnosti. Ovšem k tomu jen stručně: má například realizace domácí péče znamenat pro rodinu fatální ekonomické následky (např. odchod ze zaměstnání)? A neměli bychom pouštět ze zřetele i další aspekty – třeba rozvrat rodiny v důsledku vyčerpání z dlouhodobé zátěže a z permanentního stresu. Celé je to o zodpovědnosti a je to vždy v konkrétní situaci nesmírně složité – a kdo má právo to po druhých požadovat nebo je za jejich rozhodnutí odsuzovat?
Pokud jde o onu výchozí otázku, jen bych jen poznamenal, že je tu ještě jedna závažná obtíž – nikdo není schopen posoudit míru utrpení druhého člověka. Proti eutanázii (i sebevraždě) bývá užíván již zmíněný argument, že člověku nepřísluší rozhodovat o „daru“ života. Ale i tlak na pacienta – na volbu paliativní péče (jako náhradu eutanazie) je snahou rozhodovat o životě – ovšem druhého člověka, jehož pocity, snaha o zachování důstojnosti a míra utrpení mohou být takto bagatelizovány. A hrozit „metafyzickým“ trestem – to je problematicky přijatelná forma psychického nátlaku – navíc vůči člověku ve znevýhodněném postavení, které plyne z nemoci a z vědomí blížící se smrti.

Po zkušenostech s legalizací eutanázie, se dostavují i nové obavy ze zneužití. Z Nizozemska, s nejvíce zkušenostmi, přicházejí údaje o narůstajícím počtu žádostí dospělých, i nevyléčitelně nemocných dětí. Žádají i vážně psychicky nemocní. Obavy přichází z církevních kruhů, i od těch, kteří zprvu pro uzákonění byly. Profesor etiky na protestantské univerzitě T. Boer byl u vzniku zákona, pak členem komise, která je jistým revizním orgánem. Podle jeho názoru byl zákon při svém vzniku stavěn na soucitu s trpícími, umírajícími lidmi. Čas přinesl mnohé, s čím se nepočítalo. Eutanázie se stává častým, až běžným zakončením života. Uvádí až kuriózní případ, který může být podnětem k zamyšlení.
Žena v pokročilém stavu demence, žila závěrečné období života v ústavní péči. Při jasném vědomí vyslovila a stvrdila podpisem přání, aby za určité progrese stavu, došlo k eutanázii. Stanovený den se nechtěnou náhodou shodoval s datem, na něž si předtím s příbuznými dohodla společnou večeři. Po podání utišujícího prostředku usnula, probrala se však před vlastním zákrokem. Nyní si ho nepřála. Rodina trvala na jejím původním rozhodnutí, a tak se stalo. Případ se dostal k soudu. Skončil výrokem, že vše proběhlo dle zákona. Psychologicky je celá záležitost poměrně složitá, zejména momentem, kdy dementní žena procitla ze spánku. Těžko soudit, v jakém stavu vědomí se nacházela. Nejspíš reagovala instinktivně. Nemělo však být zabráněno situaci, kdy poslední okamžiky provázela nejspíš silná negativní emoce?
Liberální demokracie i u nás otevírá problémy složité, dříve neřešené. Tak například údaje o zvyšujícím se počtu žádostí o změnu pohlaví, při snižujícím se věku žadatelů. Zásadnímu zákroku správně předchází dlouhodobá procedura diagnostiky a postupných kroků. Ti, kteří problémem vlastní identifikace trpí, vyžadují odbornou pomoc i pochopení společnosti. Ta byla v intencích dřívější doby morálně sevřenější, prudérnější, lidé mnohé skrývali, i společenskými normami byli k tomu nuceni. Nežádají však i labilní, nezralí, celkově nevyhranění jedinci? Nehrají někdy v motivaci jistou roli i „dobové trendy“ a medialita? Stačí si všimnout, jak masového rozmachu dosáhla například móda tetování a dalšího zdobení těla, dříve přisuzovaného primitivním komunitám nebo okrajovým společenským societám.
Vrátíme-li se trochu zpět, avšak blíž k našemu tématu, epidemii sebevražd mladých lidí vyvolala kniha Utrpení mladého Werthera. Při vší úctě ke Goethovi, někdejší reakce na román, vzbudí dnes údiv. Vypovídají však o své době, a tehdejších mladých. Také o někdejší síle a vlivu literatury. Co dnešní média? Neovlivňují snad ještě silněji?

Ano, jsou to hraniční věci, které se dnes v médiích řeší. Popravdě řečeno, moc si s tím rady podle mého názoru zatím nevíme. Je to i otázka profesionální etiky novinářů atd. Pokud jde obecně o legislativu, právo se snaží vytvořit jakousi univerzálně použitelnou normu, která by postihla všechny možné varianty situací, které mohou nastat, jenže ono to v podstatě nejde. Co nejvíce by se měla do přípravy legislativy zapojit odborná veřejnost. Problém však může být s určením těch pravých odborníků, a to ve všech oborech. Kdo si je příliš jist, může být i nebezpečný – ve smyslu jisté zaslepenosti, „fachidiotismu“, zúženého pohledu. A ovšem i možné ideologické indoktrinace. Já bych tu rád zmínil právě něco podobného v takové obecnější rovině. V souvislosti s tím Holandskem a zkušeností z těch zemí, kde už to nějakou dobu uzákoněno mají v jakékoliv formě. Pochybnosti vyvolává ta motivace. Setkáváme se s tím, že u sebevražd bývají motivy někdy i nicotné. Ovšem u eutanazie nerozhoduje jen samotný pacient (jako u sebevraždy) – nu a pak je to i na odborném posouzení zdravotních důvodů. Jiné důvody by asi brány v potaz být principiálně neměly. Znovu bych rád upozornil, že obava ze zneužití uzákonění eutanázie je víceméně nejčastěji používaný argument odpůrců. Rozhodně bychom to neměli bagatelizovat, ale ani dávat tomu přílišný prostor. Pokud jsme přesvědčeni, že žijeme v právním státě, tak je na místě mít důvěru, že ten se všemi prostředky bude možnému zneužití snažit zabránit.

Klíčové postavení v úvahách o uzákonění eutanázie má lékařská věda a sám lékař. Na jedné straně je tím, který má v duchu Hippokratovy přísahy léčit, usilovat o uzdravení pacienta. Při eutanázii se ocitá v protichůdné roli. Místo léčby je tím, kdo chod života ukončí. Může to být i pro něj zdrojem vnitřních konfliktů. Na druhé straně jsou příklady, kdy pacient přežívá při zachování základních biologických funkcí, díky současné přístrojové technice. Každý si vybaví tragickou havárii slavného pilota formule 1 a rozhodnutí jeho příbuzných… Takové lze chápat i respektovat. Položit však možno otázku obecnější platnosti: není odpojení přístrojů u pacienta v beznadějném stavu humánnější?

Hippokratova přísaha je výrazem své doby a třebaže doznala změn, etické poslání zůstává zachováno. Na místě je třeba jednoznačně vyslovit, že žádný lékař, ani v případě uzákonění eutanázie, nemůže být nucen k výkonu, který se nesrovnává s jeho přesvědčením a svědomím. To je nezbytný předpoklad.
Všimnout si ale můžeme ještě dalšího aspektu. S rozvojem lékařské vědy a nových technologií vznikla situace, kdy je možno za pomoci přístrojové techniky udržovat daný stav existence – elementární životní funkce – prakticky věčně. Tu je možné položit otázku, zda bychom toto měli považovat za skutečné naplňování Hippokratovy přísahy, anebo zda může hlavní motivaci sehrávat třeba ekonomický faktor. Ten nelze v problému, o kterém se bavíme, nikdy zcela vyloučit. V případě, který jste vzpomenul, si příbuzní prostředky jistě hradí sami.
Jinou podobou řešení bývá, že v terminálním stádiu bez naděje na uzdravení pacienta se nechají proběhnout přirozené procesy. V literatuře se někdy píše o nepřímé eutanázii (což ovšem není úplně správné užití tohoto slova). Jde o ukončení léčby, resp. přesněji jde o přirozené zakončení běhu života koncem cesty, smrtí.
Mnozí lékaři, možná i podvědomě, mají zafixovánu smrt pacienta, jako své vlastní selhání. Docent Josef Kuře, přednosta Ústavu etiky Masarykovy univerzity, se dlouhodobě zabývá těmito otázkami. A mj. upozorňuje, že soudobou medicínu vlastně v jistých aspektech paradoxně charakterizuje snaha za každou cenu prodlužovat lidský život – třeba i v podobě kadáveru na přístrojích.
S prodlužováním lidského věku zdaleka ne vždy drží krok kvalita života, která je tím zásadním. Mnohé vážné choroby dokázala medicína překonat. Stejně umíme kompenzovat některá postižení, přicházející s věkem a dříve vedoucí k invaliditě. Smrti, jako přirozenému závěru života biologického organismu, však zabránit nemůže. Smyslem lékařské péče je účinná léčba za pomoci všech dostupných prostředků, současně s úsilím zmenšit či zabránit zbytečnému utrpení. Lékař (ale i ošetřující personál) by měl vycházet z toho, že zásadní je především neškodit. Z tohoto pohledu, z hlediska kvality života, ale také utrpení a bolesti, smrt nemusí být totiž tím největším zlem.

Když jsem na vysoké škole vedl praktika v komunikaci, jedno z cvičení pracovalo s tématy, která štěpí lidi do dvou protipólů, nesmiřitelných skupin s ostře odlišným názorem na daný problém. Jedním z témat byla eutanázie. Šlo o nácvik argumentace, především však dovednosti naslouchat druhé straně. Užívala se i výměna rolí, kdy bylo nutno argumentovat za opačný názor. Nevedlo to ke změně, ale k zamyšlení, snad i k toleranci. Někdy ze sporu postojů vyplynula diskuse o smyslu života.
Lidé většinou obtížně mění vlastní, pevně ukotvené přesvědčení. Někteří začnou vnímat, i snažit se chápat opačné mínění, víc o něm vědět, být snášenlivější. Myslíte, že by prospělo, kdyby se o eutanázii více a konkrétně mluvilo a psalo, jak naznačil dr. Zdeněk Gába ve svém článku?

Připomněl jste mi větu, kterou mám léta v živé paměti. – „Lépe, jak ptát se na smysl života, je tázat se, jaký život má smysl“. Tak to říkal náš profesor na fakultě, byl i zkušeným klinickým psychologem. Pouhou změnou slov ve větě změnil úhel pohledu. Opíralo se to o jeho přemýšlení, navíc podložené tím, co prožíval. Když nám přednášel, byl již na morfiu, po přednášce jsme mu museli pomáhat do kabátu. Měl velké bolesti, věděl, jak na tom je. Byl to jeho poslední semestr. Pak zemřel. Nechci vyslovovat domněnky, zda by sám volil eutanázii, kdyby byla legalizována. Podstatné je, o čem přemýšlel, rozvažoval. A tím byl život.
Smysl má, co člověk prožil, co koná, jeho rozhodování, jeho volba, včetně chyb a omylů. Smysl není nijak předem daný, naplňujeme ho sami. K dispozici máme svůj čas. Myslím, že dnešní člověk, bez ohledu na víru, by měl vlastní pozemský čas prožít co nejlépe. Tak, aby to byl život hodnotný.
Mluvili jsme o tom, že nejčastější námitkou proti eutanázii je obava ze zneužití. Vychází z náboženského přesvědčení, nebo má sekularizovanou podobu. Staví na úctě k životu, do něhož by lidský jedinec podle tohoto přesvědčení neměl sám zasahovat. Je to obdoba názoru na sebevraždu. Život je chápán jako hodnota, daná nám vyšší mocí, nebo vyplývající ze života samého. Právě zde, ale vzniká otázka, zda samotná existence je totéž, co kvalita života. Zde argumentují zastánci eutanázie takto: Je-li tato kvalita vážně ohrožena bez perspektivy zlepšení stavu a člověk neúnosným způsobem trpí, mělo by být dopřáno sluchu jeho přání trápení ukončit. Jde samozřejmě o složitou otázku. Jeden tvrdí, že život je dar a my nemáme právo zasahovat. Druhý říká, že máme právo odmítnout dar, který je k neunesení. Víceméně jde o otázku, zda člověk má právo rozhodovat sám o sobě, ale také jakou má schopnost posuzovat míru utrpení jiného lidského jedince. – A podle toho za něj rozhodovat. V tom je asi klíč k otázce. Totiž, když se odvoláme na kvalitu života, která nutně nemusí být totožná s jeho délkou. Takto otázka nebývá položena.

Již jsem vzpomenul, jak se v Nizozemí objevují i jisté rozpaky i u některých z těch, kteří stáli u uzákonění. Pozastavují se nad tím, že eutanázie se stala téměř standardním ukončením života. Vzpomenutý již profesor uvažuje, zda vhodnějším postupem by nebyla asistovaná sebevražda. Myslím, že tu se lze opřít o nosné psychologické zdůvodnění. Jaký je váš názor?

V tom bychom se shodli. Vše živé má silnou potřebu sebezáchovy. I ten, kdo zvolil sebevraždu, musí tento přirozený instinkt překonat. Při eutanázii ten, kdo se takto rozhodl a požádal, přesunuje výkon vlastního rozhodnutí na jinou osobu, kterou bývá lékař. Jestliže je pouze přítomen, odstraňuje to některé možné problémy již tím, že jedinec své rozhodnutí stvrzuje vlastním aktivním výkonem. Ovšem i to může přinášet problémy. Za hlavní asi v této chvíli považuji rovinu posouzení motivace k uvedeným rozhodnutím. U eutanázie jde jednoznačně o důvody zdravotní. Ovšem pokud by šlo o sebevraždu (byť asistovanou), tak se nám tu může rozevírat škála dalších důvodů (třeba ekonomický bankrot), pro které se lidé k sebevraždě odhodlají. A tak je tu potíž s tím posuzováním oprávněnosti takového požadavku, protože přítomný zdravotník by vlastně jen ručil za standardní realizaci toho samotného aktu, ale hodnotit důvody by mu nepříslušelo. Je to samozřejmě věcí konkrétní přípravy legislativních úprav, jak toto celé by se mohlo ošetřit. Ale – jak je vidět – je to komplikované. A řada možných komplikací nás ani nemusí nejprve napadnout.

Závěrem bych položil možná nelehkou otázku. Představte si situaci, kdy právníci ve spolupráci s lékaři připravují návrh k zákonu, který má legalizovat eutanázii. Obrátili se na další odborníky, kteří mají ke složité otázce co říct. Na co byste položil důraz jako bioetik?

To je otázka až pekelná. Především, když je jmenován a pověřen nějaký sbor odborníků, vždy záleží na tom, kdo je vybírá; jaké je složení členů, projevují se různé vlivy, parciální zájmy i ideologie. Není to ani trochu snadné. Třeba také navíc říci, že u jednoho a toho samého jedince se postoje a názory v průběhu života mění, nejsou stálé. Vlastní názor se mění věkem, životní zkušeností. V daném případě člověka ovlivní i vlastní prožitky, jako svědka umírání jeho blízkých. Přesto se pokusím nějak zodpovědět, i když si myslím, že vlastně každý musí hledat a najít vlastní hlas pro, či proti.
Především jsem přesvědčen, že takový zákon by neměl být schvalován referendem. Anketu ke zjištění názoru veřejnosti bych nevylučoval. Asi bych doporučil zpracování vlastních návrhů všemi oslovenými odborníky, k čemu přihlédnout, na co si dát pozor z jejich pohledu. Také společná setkání a jednání, sbor odborníků by však nesměl být příliš početný, protože by bylo takřka nemožné dosáhnout nějaké shody.
Vlastní zákon by podle mého názoru měl vycházet z pozitivního ducha, ze smyslu a cíle pomoci trpícím nevyléčitelně nemocným. Nesměl by nikoho nutit k ničemu, co se neslučuje s jeho přesvědčením, životním názorem, vlastní vírou. Východiskem zákonné normy by měla být zásada tolerance a respektu k vlastní svobodné volbě každého člověka. Jednoznačně musí být vyjádřena vůle osoby, která se pro zákonem danou možnost po zralé úvaze a za jasného vědomí rozhodla. Norma by vyjadřovala respekt k přání pacienta. Rozhodně musí být zakotven princip dobrovolnosti, a to oboustranně. Na to se někdy zapomíná, že ani zdravotník by neměl vykonávat, s čím nesouhlasí. Myslím, že opomenuta by neměla být také zásadní nepřípustnost ekonomické vazby, rozhodně by eutanázie nesměla být předmětem zisku. Právní norma by měla vystihnout vazbu na zdravotní stav pacienta. Do jisté míry by i zde měla být jistá pružnost či otevřenost – společnost i úroveň vědění nutně podléhá určitému vývoji a vyskytnout se mohou v budoucnu i problémy, s nimiž se původně nepočítalo. Složitá je otázka, vztahující se k věku žadatelů. – Je to jen několik mých neuspořádaných námětů, reakcí na váš dotaz. Už z toho je jistě každému patrno, o jak složitý problém se jedná. Stejně tak i to, že diskuse k problému a pozornost veřejnosti jsou na místě. Mlčet by se rozhodně nemělo.

Pane profesore, děkuji vám za vaše odpovědi, fundovaný výklad, i vlastní názor, a to za všechny čtenáře, bez ohledu na rozdíly postojů a přesvědčení. Cílem našeho rozhovoru bylo vzbudit zájem, inspirovat k zamyšlení, snad i podnítit k vážné a nepředpojaté diskusi. 

JAROSLAV ŠTĚPANÍK