ANKETA: Má laická domácí péče u nás budoucnost?

Velká anketa Moravskoslezského kruhu a novin Pečujeme doma na téma: „Má laická domácí péče u nás budoucnost?“ Odpovídají osobnosti veřejného života, odborníci, ale samozřejmě i samotní laičtí pečující. Odpověď se zdá být nasnadě, ale jak je z některých reakcí zřejmé, není to zas tak úplně jednoznačné.

SIMONA BAGAROVÁ, manažerka sociálních projektů, autorka knihy „Hořím“ o pečovatelích

Výzkum Institutu sociální práce přinesl jasnou informaci. Osm z deseti Čechů si přeje zemřít doma. Věřím, že podobně by dopadla anketa s otázkou, zda si Češi přejí umět se postarat o své blízké, ať už jsou to senioři nebo lidé s jakýmkoliv handicapem. Jestli je něco argumentem pro rozvoj a podporu domácí péče, jsou to právě tyto hlasy. Přála bych si, aby je systém uměl vyslyšet. Aby ti, kteří se rozhodnou často na úkor sebe samých pečovat o své blízké, neměli pocit, že říct si o pomoc je selhání. Aby netrpěli stresem z finanční nouze nebo pocitem osamění. Laická domácí péče může mít budoucnost, když systém těm, kteří pečují, nabídne dostatečnou podporu a s ní spojený prostor pečovat i o sebe samé. I tady ale platí, že každá změna začíná odspoda. To, čemu věnujeme pozornost, roste. Přála bych si, aby v letošním roce byly naší prioritou zdravé vztahy na úrovni rodiny i komunity. Budou-li zdravé vztahy prioritou pro nás samé, začne postupně reagovat i systém.

ZDEŇKA BERÁNKOVÁ JUCHELKOVÁ, lektorka domácí péče

Úvodem citát Rosalynn Carterové: „Na světě jsou pouze čtyři skupiny lidí: Ti, kteří již byli pečující, kteří jsou aktuálně pečující, ti, kteří budou pečující, a ti, kteří budou potřebovat pečující.“ Tento citát mluví za vše. A dále bych zdůraznila, že role neformálních pečujících v českém systému dlouhodobé péče je více než významná. Je proto velmi důležité, abychom usilovali o ucelenou politiku neformální péče a aby byla důstojně zařazena do oblasti sociální i veřejné politiky.
Skutečností je, že podpora ze strany obcí a komunit není zcela dostačující. Rezervy jsou především v oblasti poskytování základních informací o způsobu adekvátní péče, vzdělávání pečujících a psychologickém poradenství. Na nedostatky narážejí pečující také v oblasti politiky sociálních služeb a dlouhodobé péče. Velice důležitý je i požadavek na změnu lepší dostupnosti odlehčovacích služeb, které by umožnily pečujícímu vystřídání v péči.
Závěrem lze konstatovat, že téma neformální domácí péče nepochybně zasluhuje více pozornosti, aby se mohla tato oblast dále rozvíjet a měla ve smyslu anketní otázky opravdu budoucnost.

PAVLÍNA DUFKOVÁ, pedagožka a moderátorka

Již v úvodu bych chtěla říct, že při odpovědi vycházím ze zkušenosti péče o mou babičku. Péči zajišťovala především má matka. S babičkou jsem žila v době střední školy, rok v rámci pomaturitního studia a ještě několik let na vysoké škole, celkem tedy osm let. Během této doby, kdy soužití s o dvě generace starším člověkem přinášelo radosti, ale i strasti, se mi ale babička vryla pod kůži natolik, že jsem si nedokázala představit, že bych s ní přerušila kontakt a s péčí nepomohla. Naše zkušenost spočívala v soužití s člověkem, který byl fyzicky fit, ale začal pozvolna zapomínat a dělat iracionální úkony, což na babičce mnoho let nebylo poznat. Tato fáze trvala téměř deset let.
Má laická domácí péče u nás budoucnost? Pokud bych měla odpovědět na tuto zásadní otázku, řekla bych, že velmi záleží na okolnostech, rodinných konstelacích a možnostech jednotlivých členů rodiny, protože péče o starého nemocného člověka je dlouhodobě velmi náročná a vyžaduje čas a práci, zároveň nadhled a racionální uvažování. Dle mého soudu laická domácí péče u nás budoucnost určitě má, ale spíš mi připadá reálná kombinace aktivit spojených s péčí o starého člověka. Tzn. propojení domácí péče, pečovatelské služby, případně pobytu v nemocnici nebo hospicové péče.

ANTONIE HAVLÍČKOVÁ, laická pečující

Pečuji o těžce postiženou dceru od jejího narození, nyní má 31 let, je ochrnuta na levou stranu těla a má velmi silnou epilepsii. Je to celodenní péče a starost. Pro svou dceru jsem měla osobní asistenci z Oblastní charity, ta byla placena. Ale chodily k nám studentky ze Zdravotní a pedagogické školy na praxi a tato činnost byla zdarma. V tom si myslím jsme výjimeční – děláme pro ostatní zdarma. S tím jsem se hodně setkala, například sousedská výpomoc. A věřím, že v budoucnu to bude rovněž tak, a proto odpovídám na otázku ano. Jako národ máme solidaritu v krvi. Záleží ovšem jistě na jednotlivcích.
Mohu porovnat podporu od státu dříve, třeba na začátku devadesátých let, kdy jsem pobírala nějakých 300 Kč. Časem se finanční pomoc zlepšovala a nyní si myslím, že je opravdu postačující. Nedostatky vidím ve zdravotním posuzování postižených osob v závislosti na stupni přiznaných výhod. Někteří lidé mají vyšší ohodnocení, které jim zjevně nepatří, ale to je můj názor…
Naše společnost má, podle mě, dobře propracovaný systém pečovatelské služby a musím pochválit i kvalitní péči hospicových pracovníků, sester, lékařů i pečovatelek. V tomto, myslím, jsme na hodně vysoké úrovni. Poznala jsem to, když jsem pečovala o těžce nemocného manžela.
Samozřejmě, dlouhodobá péče je vyčerpávající a touto otázkou se málo zabýváme. Ještě jsem neslyšela, že by pečující přestal pečovat z finančního důvodu, ale důvodem může být tzv. vyhoření. Myslím, že pečující by měl mít nárok na kratší placenou dovolenou za účelem nabrání síly a odpočinku. Hodila by se také jednorázová asistence, například z Charity. V případě mého nákupu nebo návštěvy zdravotního zařízení takovou službu nenabízejí. Zrovna tak mluvím o nenadálých příhodách. Dcera v epileptickém záchvatu na mě upadla a při pádu jsem si zlomila levou nohu a pravou ruku. Nebylo zařízení, které by se o ni postaralo po dobu mé nemoci. Zde tedy máme určitě rezervy.

IVA HOLMEROVÁ, předsedkyně Alzheimer Europe

Samozřejmě, že má budoucnost. I v současné době je laická péče důležitá. Nezapomeňme, že v domácím prostředí setrvává asi 80 % lidí s chronickými onemocněními, dlouhodobou nesoběstačností, těch, kteří potřebují dlouhodobou péči. A není třeba dodávat, že naše populace velice rychle stárne a velmi rychle se zvyšuje počet lidí, kteří budou potřebovat péči druhé osoby. V České republice se mnohé změnilo k lepšímu, co se poskytování péče v domácím prostředí týká, připomeňme například příspěvek na péči, dlouhodobé ošetřovné atd. Ale myslím si, že právě v téhle oblasti zůstává ještě mnoho nenaplněných potřeb. V první řadě je to podle mého názoru nedostatečná nabídka a koordinace profesionálních služeb, které jsou důležité nejen jako náhrada domácí laické péče, ale zejména jako její podpora. Myslím si, že u nás ještě dostatečně nechápeme důležitou komplementární roli péče profesionální a laické. Zatímco poskytovatelé zdravotní či sociální domácí péče jsou považováni za odborníky, odbornost role laických pečujících je často podceňována. Profesionálové mají všeobecné znalosti o dané problematice, avšak rodinní pečující jsou těmi nejlepšími znalci svého blízkého, člověka, o nějž pečují, jeho života, individuálních potřeb a přání, zvyků a hodnot. Tato znalost je naprosto nenahraditelná pro zajištění individualizované péče. A právě spolupráce a komunikace mezi profesionálními a laickými pečujícími může zajistit opravdu kvalitní péči. To je jeden z aspektů, dalším je nepochybně předávání informací, zaškolení v péči ze strany odborného týmu, možnost zajištění respitní péče a v neposlední řadě také podpora rodinných pečujících. Laická péče tedy naprosto není „posledním“ řešením, když ostatní služby selžou nebo nejsou k dispozici, ale je nesmírně důležitou součástí celého systému péče a služeb.

MILENA JOHNOVÁ, komunální politička

Jsem hluboce přesvědčena, že laická domácí péče hraje zásadní roli. Veřejný sektor nemá šanci zvládnout péči pro všechny potřebné vlastními silami. Péči zajišťovanou v domácím prostředí blízkými lidmi budeme potřebovat i do budoucna, a proto se musíme umět postarat o potřeby pečujících – pomoci jim zvládnout péči vzděláváním, zajištěním odlehčovacích služeb, vybavením pomůckami, které ulehčí péči apod.

RENATA KAINRÁTHOVÁ, viceprezidentka Asociace poskytovatelů sociálních služeb

Laická domácí péče má v našich zemích dávnou tradici. Vždyť i vejminky, stavěné při chalupách našich předků, měly sloužit k tomu, aby se rodina o své staroušky postarala. Pravda, v té době zůstávali potomci doma, do světa se vydával málokdo, takže pomocných rukou bylo stále dostatek. To se později změnilo a model rodiny začínal vypadat úplně jinak – každý bydlel ve svém, vícegenerační bydlení se stalo výjimkou. Navíc v dnešním globalizovaném světě blízcí mohou bydlet v jiném státě nebo na jiném kontinentě. Prostřednictvím moderní techniky zůstává zachován sociální kontakt, ale chybí pomocné ruce. K tomu ještě přispívá demografický vývoj a také posunutí hranice věku dožití. Je běžné, že pro mateřskou roli se ženy rozhodnou až kolem třicátého roku. V blízkém budoucnu se tedy o své devadesátileté rodiče budou starat děti, samy již seniorského věku, tedy s možnými zdravotními problémy. Vnoučata budou zakládat teprve rodiny, rozjíždět vlastní život a na péči o prarodiče (někdy i o rodiče) nebudou mít prostor. Z uvedeného vyplývá, že budoucnost péče v domácím prostředí vidím spíše v tom rozsahu, že bude stále častěji péče přenechána profesionálním subjektům. Při nedávné návštěvě Dánska nám bylo řečeno, že přenechávají péči o své blízké odborníkům, a protože mají svoje blízké rádi a záleží jim na nich, dbají na maximální kvalitu poskytované péče. Zde se tak ještě dostáváme k dalšímu aspektu péče – docházejí lidské zdroje. Se zvyšujícím se počtem seniorů v populaci je potřeba stále větší armáda pečujících a ti nejsou. Proto bude budoucností využívání všech možných asistenčních technologií. Již nyní, kdy jsme v důsledku pandemie byli nuceni omezit svůj společenský život, se prokázalo, že mnozí senioři jsou přístupni využívání techniky. Naučili se komunikovat prostřednictvím sociálních sítí, nakupovat přes internet. Pro nastupující generaci seniorů to jsou již naprosto běžné nástroje každodenního života, a proto pro ně v budoucnu nebude používání asistivních technologií v péči tak velkou překážkou.  O to větší roli pak budou mít laičtí pečující v oblasti lidských vztahů a sociálního kontaktu, neboť ani v hypermoderní době žádný robot, byť sebedokonalejší, nenahradí upřímné slovo, pohlazení, obejmutí. A v tom je neměnná a také největší a nejdůležitější role laických pečujících.

ANTONÍN KOUTNÝ, laický pečující

S dovolením budu velice stručný, jsem tak nějak standardně přetížen. Myslím si, že domácí péče má budoucnost jednoduše z toho důvodu, že každý ať už postižený nebo jeho blízký, dokud funguje něco jako etika a rodičovská dětská láska či láska mezi partnery, dá přednost tomu, aby byl doma. S péčí doprovázenou láskou než péčí poskytovanou v ústavech a nemocnicích nebo třebas i jen do domova docházejícími cizími profesionály. Péčí, která je nutně ochuzena o city a začasté i podstatně méně kvalitní. Jinak bohužel již teď stojí finanční pomoc od státu za zlámanou grešli, mou maminku chtěli z nemocnice poslat rovnou do ústavu jakožto neschopnou pohybu, načež posudkový doktor její postižení ohodnotil jako minimální a uznal jen první stupeň. (Odvolání právě probíhá). A co by mne donutilo přestat pečovat? No nejspíš pokud bych nebyl schopen poskytnout dostatečnou péči nebo sám přežít.

JITKA KOUTOVÁ, sociálně-právní poradkyně a tlumočnice znakového jazyka

Ano. Je to věc názoru, ale domnívám se, že laická domácí péče má své nezastupitelné místo. Věřím, že i další nastupující generace bude mít zájem pečovat.  Dokonce bych řekla, že mladší generace může být v něčem i lepší. Třeba tím, že není zatížena výchovou v totalitním režimu.
Podporuji při své práci pečující mnoho let a vidím, jak se rozvíjejí některé sociální služby, které mohou pečujícím v mnohém pomoci. Není to bohužel na všech místech ČR, ale v mnoha místech (především větších městech) jsou sociální služby stále dostupnější. A bude tomu tak i do budoucna. Stárne nám populace a v budoucnu tedy budeme muset zajišťovat péči a pomoc pro mnohem více lidí.
Péče doma kombinovaná s terénními službami se v této chvíli jeví jako řešení, které vyhovuje opečovávaným (nemusejí opouštět svůj domov), ale také poskytovatelům a státu (není možné budovat nová a nová pobytová zařízení) a uvolňuje ruce pečujícím (nabízejí se jim kratší úvazky, často pracují z domova apod.)
Umím si tedy představit, že pečující budou v budoucnu docházet do zaměstnání (byť na kratší úvazek) a zároveň budou pečovat a koordinovat poskytování sociálních služeb v době, kdy budou v zaměstnání. Již dnes máme věk odchodu do důchodu 65 let, to sice není málo, ale je třeba si uvědomit, že střední věk se nám posouvá. Zatímco v minulosti byl 50letý člověk považován za starého a 65letý za velmi starého, který už čeká jen na přesun do domova důchodců (staré označení) a na smrt, dnes mnoho lidí v 65 letech sportuje, je aktivních, zajímají se o kulturu, chodí do společnosti apod.
Všichni bychom měli dbát tedy nejen o ty, o které pečujeme, ale myslet i na sebe. Dnešní lidé se dožívají mnohem vyššího věku než generace před námi. Naší snahou by mělo být nejen dožít se vysokého věku, ale dožít se ho ve zdraví a spokojenosti. S pozitivním náhledem na život pak mnohé překážky zdoláme snáz.

VÁCLAV KRÁSA, předseda organizace zdravotně postižených, politik

Laická domácí péče má určitě budoucnost, ale je nezbytné ji vytvořit takové podmínky, aby byla udržitelná pro rodiny v dnešním složitém světě. Ještě před sto lety byla laická pomoc, a to především v rodinách, zcela běžná. V České republice je pořád vysoké procento domácí péče, a to především členy rodiny, kteří pečují o seniory či osoby se zdravotním postižením. Domácí péče představuje dnes 70 % služeb pro tyto občany, a to je ve srovnání se západními zeměmi mnohem vyšší procento.
Laická domácí péče má několik nesporných výhod. Není byrokratická, umožňuje rychlou reakci na různé změny u pečované osoby a je levnější. Umožňuje zapojit více členů rodiny, případně i sousedy. Rodinná péče v některých případech utužuje i vzájemné vztahy, mnohdy však může působit i opačným způsobem.
Vzhledem k ekonomickému a společenskému vývoji jsem přesvědčen o tom, že udržení vysokého procenta poskytování laické domácí péče je jedinou smysluplnou možností, jak do budoucna udržet slušný standard života lidí, kteří jsou závislí na pomoci jiné osoby. K tomu by naše společnost měla vytvářet vhodné podmínky, a to jak v oblasti rozvoje terénních sociálních služeb, terénní hospicové péče, tak také zajištění a pomoci pečujícím osobám a rodinám.
Pečující osoby musí vědět a cítit, že společnost si jejich činnosti váží a snaží se nějakým způsobem jim jejich úsilí kompenzovat. Vidím jako důležité, aby terénní sociální služby dokázaly převzít část povinností pečujících osob. Měly by umožnit pečujícím osobám vlastní ekonomickou činnost, odpočinek, řešit svoje vlastní zdravotní a jiné problémy, mít čas „na sebe“. Proto je nezbytné, mimo standardních sociálních služeb, rozvíjet také odlehčovací služby, kdy pečující osoba by mohla odjet na dovolenou, do lázní a podobně.
Pokud jde o samotné pečující osoby, je zcela zásadní, zajistit přímo pro ně nezbytné služby a slušné materiální zabezpečení. Dnes nám zcela chybí poradenství pro pečující osoby, neexistují psychologické poradny pro tyto osoby a podobně. Pečující osoby mají neustálý strach z budoucnosti, protože vědí, že když osoba, o kterou pečují, odejde na delší dobu do nemocnice, nebo zemře, tak pečující osoby okamžitě ztrácí ekonomickou základnu vyplývající z příspěvku na péči. Proto je velmi důležité podporovat pečující osoby ve vlastní ekonomické aktivitě, ale současně zajistit, aby při úmrtí nebo dlouhodobé hospitalizaci klienta nebyla okamžitě rušena podpora státu a aby měla pečující osoba nějaký čas na adaptaci.
Jsme povinni udělat vše pro udržení laické domácí péče a její rozvoj.

JAN MICHALÍK, vysokoškolský pedagog, zabývá se právním postavením zdravotně postižených

Kdysi dávno na právnické fakultě jsme se učili, že jsou (nejen) v právních věcech skutečnosti, které se prostě nedokazují. Tak u soudu nikdo nepochybuje a nezpochybní, že „voda je mokrá“ a „v noci nesvítí v Čechách slunce“.
Smyslem těchto notoriet je nezahlcovat se v právních řízeních potvrzováním či vyvracením jasných věcí. A obdobně se mi chce reagovat na Vámi položenou otázku. Prostě: MÁ. A téměř považuji za zbytečné to dokazovat. Ale protože jsem byl vyzván, přeci jen odpověď mírně rozvedu.
V ČR je 350 tisíc pobíratelů příspěvku na péči, počet se každý rok mírně, ale neúprosně zvyšuje. Souvisí s další notorietou a tím je zvyšování podílu osob ve vyšších věkových skupinách. V téže zemi je v domovech pro seniory přibližně 35 tisíc míst, nějakých pár tisícovek v domovech se zvláštním režimem. Téměř sto tisíc osob – a do budoucna až sto padesát tisíc a více je či bude stiženo některou z forem poruchy kognitivních funkcí…
Bez domácí péče se systém péče jako takový zhroutí. Představuje dnes 3/4 až 4/5 veškerého objemu „služeb“, které jsou u nás z titulu „závislosti na péči“ poskytovány. A mohl bych dál a dál pokračovat čísly a statistikou… Přidám však individuálně laděnou poznámku. Naštěstí pořád ještě existuje dost lidí, kterým slova o pomoci blízkým nejsou cizí. A zkusme věřit, že jich nebude ubývat či spíše naopak…

KAREL NEČAS, publicista, někdejší ošetřovatel

Tak, jistěže budoucnost má. Stát se shlédne v modelu přesunutí odpovědnosti na rodinu. A jistě pro vyvolené bude systém péče v nemohoucnosti zachován. A to i v soukromých ústavech, kde půjde o takzvaný vejvar.
Ale obecně systém je – a zřejmě i bude – nevlídný k těm, kteří mají k pečování v domácím prostředí vůli. Chtějte třeba po třicetileté matce dvou dětí, aby po celém dni v práci opečovala alespoň trochu kompetentně ještě i svoji ležící matku.
Obavy ve mně budí moudré mladé bakalářské hlavy. Před časem se vyrojila řada děvčat a hochů, kteří byli plně zapáleni touhou zachraňovat a pomáhat. Planetu, zvířenu, běžence, autisty, tibetské mnichy nebo mokřady. I pár Rychlých šípů se poctivě zabývalo situací starců této země.
Ale kam se většina z nich poděla? Stačila pandemie zákeřné choroby a mnozí v omezujících opatřeních začali spatřovat jako viníka lidi staré, nemocné, handicapované. Na rybářských sítích internetu hlásají bez obalu: Je přece jedno, zda polymorbidní stařenka zemře v sedmdesáti pěti nebo o dva roky dříve.
Budou určitě i entuziasté podobní Marku Hášovi, který má projekt Senioři na pláž! Spočívá v návštěvách domovů důchodců, kde zapůjčí babičce virtuální brýle, které ji přenesou na pár minut třeba na Malibu. Napadá mne, že by se mohl tento program rozšířit o silný virtuální zážitek, kde by paní XY zažívala šalebný intenzivní pocit, že je koupána, ošetřována, že se jí někdo táže, jak se má.
Domácí péče, a jde o můj subjektivní názor, musí být postavena na kompetentní přítomnosti poučených laiků a doplněna o součinnost se školenými sestrami a zdravotníky s plným pochopením možností rodiny.
Ono totiž zabalit se do tibetské vlajky je daleko jednodušší, než přebalit a omýt bezmocného ležícího člověka.

MARIE PLOTĚNÁ, výtvarnice

Těší mne, že jsou Češi obětaví. Lidé si mají pomáhat, a že si dokážeme nezištně pomáhat, náš národ jenom šlechtí. Přála bych si abychom takoví byli i v budoucnu, ale zaručit to nemůžeme. Bible na jednom místě hovoří, že přijdou časy, kdy ustydne láska mnohých.
Situace ve světě se nevyvíjí tak, jak bychom chtěli. Hrozí krize ekonomická, ekologická, migrační. Bude-li muset pečovatelka či pečovatel navíc mít další zaměstnání, aby se především uživil, nebudou již jeho síly i péče stoprocentní.
Dobrá společnost se pozná podle toho, jak pečuje o své nejslabší členy. Péče o seniory a přestárlé není vůbec přehnaná. Slabší jedinci, zvláště ti nemohoucí, si pozornost a kvalitní péči zaslouží. V produktivním věku tito lidé hodnoty pro společnost vytvářeli, společnost by jim to měla v dobré péči vracet. K lidem se nemůžeme chovat jak k opotřebované staré věci. Podat pomocnou ruku potřebnému by mělo být vždy na místě. I v budoucnu. Sice přímo v rodině nám mladší generace chybí, avšak v širším okruhu vidím mezi mladými dostatek těch, kteří by mohli eventuálně jako pečovatelé nastoupit.

JITKA POGRANOVÁ, dlouholetá pečující

Mám pocit, že péče o kohokoliv v rodině je správná, že bychom měli pečovat o naše malé děti stejně jako o naše staré a nemohoucí. Pečovali jsme velmi dlouho (nejprve 15 let o děti, potom 10 let o staré rodiče, kterým bylo přes 80) a nikdy jsme si nepoložili otázku, zda to zvládneme finančně. Manžel je výtvarník na volné noze s velmi nepravidelným příjmem a já pečovala o babičku a učila děti na plný úvazek, ale bez příjmů. A přesto jsme to zvládli. Bydleli jsme na podnájmu, neměli jsme auto ani telefon, ale měli jsme lásku a úctu jeden k druhému. Proto vím, že naši mladí, kterým je nyní do 30 let, by byli schopni pečovat a nasadit se a dohodnout si péči tak, aby bylo zajištěno vše, co třeba. Jsou schopni se dohodnout a péči zorganizovat, výhodou je, že jsme měli dětí pět a všechny si zkusily o babičku pečovat dlouhodobě a nikdy jsem od nich neslyšela, že už to dělat nebudou. Rozuměly té potřebě a uměly si odříct svůj čas, když jsme jako pečující rodiče potřebovali pomoct.
Myslím, že když bude zdravá rodina, bude zdravá i společnost. Mít přesvědčení, že pomoc druhému, který se už o sebe není schopen postarat, je velmi důležitá. I já bych jednou chtěla být doma a mezi svými odejít z tohoto světa.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK, psycholog

Otázka obsahuje mnoho proměnných, které činí odhad nejistý, myslím však, že laická domácí péče se u nás opírá o dobré kořeny a tradici, což může být příslibem pro budoucnost. Pečovatelství je povoláním, z těch málo viditelných, až neviditelných. Přináší značné nároky, jak fyzické, tak psychické, i nutnost vložit vlastní srdce. Ne každý na takovou službu má, a žádný na ní nezbohatne. Přičtěme rozšířené mínění, že, kdo vykonává těžkou práci za nízkou odměnu, je nejspíš hlupák. Chybí i „zlaté dno“, kterého se šikovný řemeslník po praxi dočká. A zlatý padák náleží těm ve výšinách. Pečovatelská činnost je z těch, o nichž lze mluvit jako o práci, kterou nelze vyvážit penězi. To se tak říkává. Finanční odměna ovšem není okrajovou záležitostí. I od ní, jak víme, se odvíjí společenská prestiž.
Pečovatelkami bývají často důchodkyně. Na práci přivyklé, trochu si přilepší k penzi. Svou službu nemohou konat bez vztahu a empatie, za fyzické zdatnosti i odolnosti vůči stresu. O jejich náročné práci by se mělo víc vědět.
Péče o staré, nemocné a zdravotně postižené má velkou tradici na venkově, často oporu ve víře. I zde se hodně mění, vše se přibližuje městskému stylu života. Nároky na bydlení se zvýšily, životní úroveň vzrostla, na přirozenou péči v rámci rodiny to dopad má.
Za všech dob bude záležet na lidech a mezilidských vztazích. Přímo naproti, kde bydlím, žije již delší čas stará paní, po úmrtí manžela osamělá. Ven nevychází, den, co den přijíždějí za ní synové, někdy i vícekrát, pomoci a zajistit potřebné. V místě dávno oba nežijí, ona by nerada odešla z místa, kde prožila tolik let s mužem, a s nimi, než odrostli.
Změny způsobu životního stylu, spousta povinností, spěchu i „boje o existenci“, přirozená snaha něco z vlastního života užít, očekávaný pozdější odchod do důchodu a mnohé další faktory povedou možná k jistému poklesu péče v rámci rodiny. Přibude nejspíš těch, kteří budou využívat profesionální pečovatelské služby. Budoucnost bude žádat zdatné, kvalifikované síly, za náročnou službu přiměřeně honorované, s nezbytným pozitivním vztahem a citem k těm v jejich péči. 
Jen ve vlastním okruhu znám několik žen, které léta obětavě pečovaly či pečují o rodinného příslušníka, jenž se bez pomoci neobejde. O rodiče, partnera, postižené dítě. Základem je vždy silná citová vazba při vědomí vlastní odpovědnosti, „nepsané povinnosti“. Takových pečovatelek bude třeba v budoucnosti, pravděpodobně víc jak dnes. Možno jen hádat, či raději věřit, že jich nebude málo.

LEONA ZEMANOVÁ, vedoucí odlehčovací sociální služby a lektorka

Naše společnost je na pomezí východu a západu i ve vztahu k laickému pečování. A čeká nás nelehký úkol přesvědčit především mladší generaci, vychovávanou k individualismu, materiálním hodnotám a navíc pod tlakem kultu mládí, aby svůj postoj změnila a chtěla poskytovat nezištně a bez uznání okolí péči blízkému člověku.
Bude stále potřeba vyvolávat debatu o náročnosti laické péče, o fyzickém i psychickém zatížení pečujících, o potřebě jejich podpory. Je to běh na dlouhou trať, ale věřím, že se vždy najdou nadšenci a milující blízcí starých členů rodin, nemocných a hendikepovaných, kteří jim budou chtít pomáhat.
V současnosti se často zmiňuje problém sendvičové generace. Jde o lidi ve středním a vyšším středním věku, až téměř k důchodovému věku, kteří mají své nemocné rodiče, často i rodiče svých manželů, manželek, partnerů, partnerek. Mají svoje děti a mnohdy i vnoučata. Ti všichni očekávají pomoc a péči. Sami jsou ještě v dobré kondici, ale chodí do zaměstnání, rádi by rozvíjeli své koníčky, ale přichází nemoci rodičů… očekává se pomoc s vnoučaty… tak jen zaskočí, tu jen něco vyřídí, tady pomůžou… dnes a denně, pět, deset, patnáct let… a vyhoření ťuká na dveře.
Po dvaceti letech práce v domácí zdravotní péči a po roce práce v odlehčovací službě musím zkonstatovat, že vyhoření pečujících je jedním z největších problémů. Druhým nejčastějším je malá informovanost o možnostech péče. Myslím, že z toho bychom se měli poučit při plánování budoucnosti.
Společnost by se měla naučit pečování více oceňovat. Finančně, možnostmi účelné pomoci v domácnostech, ale hlavně dostupností péče, pochopením a zastáním z oficiálních míst, úřadů (zjednodušením administrativy a zkrácením termínů vyřizování finanční podpory, snižováním úvazků v práci, klouzavou pracovní dobou, bonusy za péči od zdravotních pojišťoven, lázeňskou péčí…). Tak, abychom mladší generaci neodradili v pečování, ale dali jim možnosti, jak se postarat o své rodiče, prarodiče. Ukázat jim, že to jde. Ale musíme je to učit.
Jak z toho ven?
• zdůrazňováním výhod vícegenerační podpory, zapojováním mladých členů rodin do péče o staré a nemocné (Musíme je naučit, že se musí sami omezit ve svých přáních, že život není vždy jen o nich a že „dávání se“ a „pečování“ nepřichází samo.)
• rozšířením sítě terénních služeb – pečovatelských služeb, domácí zdravotní péče, hospiců, denních stacionářů, odlehčovacích služeb (větší města fungují, ale dostat kvalitní péči do odlehlejších oblastí)
• umožněním zkrácených úvazků pro pečující a finanční vykrytí ušlého zisku
• rozšířit povědomí o možnostech péče, o finančních možnostech pomoci
• podporovat platformy k setkávání a podpoře pečujících, neboť mnozí trpí v pečování osamělostí a nejistotou
Máme dobře našlápnuto, ukažme tedy těm mladším, že by to mělo jít i v budoucnu. Vždyť za pár let půjde o nás. A brzy i o ty dnes mladé. Laická péče má jednoznačně budoucnost, její podobu v budoucnosti ale začínáme vytvářet již dnes.

Moravskoslezský kruh a noviny Pečujeme doma