Kapesné opatrovaného, žijícího v chráněném bydlení
Opatrovaný má v Rozsudku uvedeno, že není schopen nakládat s finančními prostředky nad částku 300 Kč týdně. Je uživatelem sociální služby Chráněné bydlení, pobyt a strava je hrazena z jeho invalidního důchodu a částečně i z výdělku, který je přibližně 7 000 Kč měsíčně. Opatrovaný má našetřeno cca 168 tis. Kč. Opatrovaný umí číst, ovládá PC, počítat také umí, a ví tedy, že má nárok na kapesné 300 Kč týdně.
Zaměstnanec Chráněného bydlení žádá dle potřeby opatrovníka o finance. Z těchto peněz jsou hrazeny léky, kredit, kadeřník, pedikúra, Canisterapie, nákup ošacení, obuvi, drogerie... vše dle potřeb opatrovaného. Vše doloženo účtenkami. Opatrovaný také chodí a turistický kroužek, a občas si na výletě koupí něco dobrého - účtenka doložena. Dále opatrovaný každý týden dostává od klíčového pracovníka 200 Kč kapesné na nákup (většinou si koupí nějaké sušenky, džus atd.). Tyto nákupy dokládá účtenkami a zbylé peníze vrací zaměstnanci CHB, který je uloží do opatrovancovy obálky.
Občas odešle opatrovníkovi odkaz na internetu (po dohodě s pracovníkem) a objedná si nějaké dobroty nebo dárek pro svou matku, sestru a jejího syna. Nyní by chtěl koupit dárečky pro kamarádky k Valentýnu ale, klíčovým pracovníkem mu bylo sděleno, že na to nemá peníze a správně by neměl ani nic objednávat přes internet, že tím si čerpá vlastně své kapesné.
Mám za to, že opatrovaný má dostat týdně 300 Kč dle rozsudku a nemusí ani dokládat, za co své kapesné uhradí (nekouří, alkohol nekupuje). Jednou za čas by chtěl jít s kamarádem třeba na oběd do restaurace, ale bylo mu řečeno, že ne, co by na to řekli ostatní klienti v zařízení. On přeci nemůže za to, co mají jiní v rozsudku napsáno.
Nechci, aby došlo ke zbytečnému nedorozumění mezi opatrovaným a sociální službou, ale ráda bych požádala tedy o vysvětlení, jak to s kapesným je a co se do kapesného počítá.
Odpověď
Omezení svéprávnosti se neděje za trest, ale jako ochranný prvek. Proto Rozhodnutí o omezení svéprávnosti (a k tomu přináležející seznam v čem je opatrovaný omezen) není zákazem, tohle daná osoba nesmí. Toto rozhodnutí deklaruje, v čem má osoba vnitřní (duševní/mentální) omezení, a kdyby se v tomto rozhodovala sama, že by se mohla poškodit.
Příklad: pokud je osoba omezená v jednání s úřady, nic jí nebrání jít na úřad a podat si žádost, ale je spíše pravděpodobné, že by se nechala špatnou úřednicí odradit od podání; kdyby byla žádost neoprávněně zamítnuta, nejspíš by to osoba nepoznala a neuměla se tomu bránit, nedokázala by si vymoci férové zacházení. Proto je na toto jednání omezena, resp. dalo by se to říci lépe, a to, že v tomto jednání není schopna jednat jako by byla vyzrále dospělá. Proto má být chráněna opatrovníkem, který vše pohlídá.
Stejné je to v penězích. Soud prohlásil, že opatrovaný de facto nerozumí složitějším věcem, které by přesahovaly rozhodování nad 300 Kč týdně. Dá se říci, že by opatrovaný nechápal třeba úvěr a jeho dopady za 500 Kč. Nebo by si nebyl schopen spočítat, kdyby platil tisícikorunou dvousetkorunový nákup, kolik by mu měli vrátit. A pokud by to snad spočítal, ale vrátili mu málo, neuměl by se tomu bránit.
Soud nestanovuje nějaké kapesné a absolutní zákaz, že opatrovaný nesmí do rukou dostat více peněz, a současně ani nepřikazuje opatrovanému se zpovídat a schraňovat účtenky i za oněch 300 Kč.
Vadný přístup, že jde o kapesné, nadměrné omezování, že se nevydá více peněz, že na vše musí být účtenka, i když si s prostředky nakládá sám opatrovaný je znakem nepochopení opatrovnické funkce. Někdy je to snahou nebýt podezřelý/á z krádeže opatrovancových prostředků a často je to známkou přemíry strachu, neudělat chybu, vše kontrolovat a chovat se tak trochu jako diktátor. Bohužel to není ojedinělé. Tento nešvar a předsudky jsou ještě velmi rozšířené a mýtus, že omezení je trest a částka je kapesným vyvracíme již delší dobu. Někdy s větším, někdy bohužel s menším úspěchem.
Právě opatrovník by měl být ten, kdo se k opatrovanci v rámci definovaného omezení bude chovat tak, aby nebyla jeho práva porušována, a také by je měl být schopen opatrovanci vymoci, pokud třeba ve službě překračují opatrovancova práva.
Jak z toho ven a co by bylo správně?
Předně má služba povinnost v základní činnosti pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Také má dle standardu č. 2 mít písemně zpracována vnitřní pravidla pro předcházení situacím, v nichž by v souvislosti s poskytováním sociální služby mohlo dojít k porušení základních lidských práv a svobod osob, a pro postup, pokud k porušení těchto práv osob dojde; podle těchto pravidel má poskytovatel postupovat.
Dodržování vztahu mezi službou a opatrovaným kontroluje opatrovník.
Pokud služba nejedná vhodným způsobem s opatrovaným (v duchu sjednaného neomezujícího rozsahu služby), bylo by potřeba službu usměrnit:
- jednání s klíčovým pracovníkem
- písemná stížnost na vadný výkon služby
- podnět na inspekci sociálních služeb k MPSV
- stížnost krajskému metodikovi
- stížnost k veřejnému ochránci práv
- žaloba o zanechání vadného jednání
- výpověď ze služby pro porušování práv opatrovaného
Pokud by docházelo k omezování opatrovaného nad míru jeho opatrovníkem, pokud opatrovník opatrovanému de facto škodí na jeho právech, zde je postup obrácený, kdo jiný než blízká služba, by mohl opatrovaného motivovat a povzbuzovat, aby se domáhal nápravy? Služba by měla pomáhat opatrovanému podávat:
- návrh na zúžení omezení svéprávnosti (změna částky)
- stížnost na opatrovníka
- k soudu
- k veřejnému ochránci
- k nadřízenému
- ke krajskému metodikovi
V obou případech je důležité si uvědomit, že opatrovaný je kontrolován a omezován především proto, že je snadnou obětí lidí bez respektu k lidskosti, s potřebou mít vše podle šablonky...
Ptáte se, co se počítá do kapesného, pojmenováváte, jak opatrovaný musí vše hlídat a jak je kontrolován.
Předně, opatrovaný může rozhodovat vždy do výše částky v rozhodnutí bez zdůvodňování. O vyšší částce v rámci běžného může rozhodovat, pokud jí rozumí, pokud si jednáním neškodí a pokud je to něco, čemu nerozumí, tak pokud by to dodatečně schválil opatrovník. Vše vychází z definic § 64 a § 65 občanského zákoníku.
§ 64
Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
§ 65
(1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu. Postačí-li však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností, soud tak učiní, aniž je vázán návrhy stran.
(2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník schválil. To platí i v případě, že takové právní jednání schválil jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.
Komunikace ohledně uvolňování prostředků tak není věcí pracovníka CHB, ale opatrovníka a opatrovance. Bylo by vhodné tuto úlohu pracovníkovi CHB významně připomenout.
Dá se říci, že opatrovaný by si mohl za 300 Kč koupit, co chce, a pokud vyšší částce nerozumí, mohl by to vždy pořídit opatrovník (jako rodič dítěti z úspor dítěte).
Píšete „klíčovým pracovníkem mu bylo sděleno, že na to nemá peníze, a správně by neměl ani nic objednávat přes internet, že tím si čerpá vlastně své kapesné.“ Toto prohlášení je v rozporu s pojetím sociální práce (saturování nepříznivé sociální situace, nezvyšování závislosti na službě a vytváření prostoru osobě pro rozvoj), současně to není v souladu se standardem č. 2 a ani, předpokládám, s rozsahem sjednané a plánované služby, kdy nejsou hájeny práva uživatele.
Rozhodně potřeba opatrovaného nemůže být limitovaná domnělou částkou pojmenovanou jako kapesné. Pokud opatrovaný něco chce, potřebuje, pak si to buď pořídí sám, nebo po zjištění potřeby to vyřeší opatrovník z prostředků opatrovaného.
Píšete „Mám za to, že opatrovaný má dostat týdně 300 Kč dle rozsudku a nemusí ani dokládat, za co své kapesné uhradí (nekouří, alkohol nekupuje).“ Není tomu tak úplně. Rozsudek neříká „za každou cenu zajistěte, aby vždy bylo na 300 Kč týdně na volnou útratu. Rozsudek říká, že týdně se do výše 300 Kč rozhodně je schopen opatrovaný rozhodovat a o rozhodnutích nad tuto částku budeme muset hodně přemýšlet, zda mu škodí, neškodí, zda to opatrovník dodatečně schválí (§ 64 a § 65 oz). Mohlo by to být i tak, že kdyby opatrovaný neměl prostředky, tak by až do výše 300 Kč měl být schopen tuto skutečnost pochopit a případně by třeba měl chápat, že si musí z této částky hradit nutné potřeby. Není to jen tak na útratu, ale také to jen tak na útratu být může, když opatrovaný (v obou případech) ví, co dělá, rozumí dané částce.
I kdyby to propil a prokouřil, mohl by...
Píšete „Jednou za čas by chtěl jít s kamarádem třeba na oběd do restaurace, ale bylo mu řečeno, že ne, co by na to řekli ostatní klienti v zařízení.“ Zjevně je nutné pracovníky vymezit, že se chovají protizákonným omezujícím způsobem. Pokud byste je chtěla mírněji obejít, požádejte o sjednání změny rozsahu poskytování sociální služby a individuálního plánování a v tomto sjednejte pravidelné doprovody nebo podporu opatrovaného v navštěvování místních zařízení. Opravdu má opatrovaný právo žít, co nejvíce normální život, jen s dohledem, kdyby byl zneužíván, aby mu měl, kdo pomoci.
Závěrem snad jen povzbuzení, nebojte se služby a možná konflikt bude to nejvhodnější, co službu vymezí do role smluvního partnera a omezí její postavení jako despotického rodiče.
Mgr. Radka Pešlová
