Komunikace v rodině, zejména mezi pečujícím a nemocným

Komunikace je základní cesta, jak sdílet emoce, myšlenky, prožitky s ostatními. Komunikace v rodině zajišťuje přenos informací i emocí mezi nejbližšími. A protože v rodinách jsou vztahy dobré, ale i ty méně povedené, mohou být komunikační kanály bezproblémové, nebo naopak vyostřené, či nepřesné. Zkusme si o tom říct více.

Pro komunikaci v rodině platí stejná pravidla, jako pro každou jinou komunikaci. Jen do ní výrazně více vstupují emoce a ovlivňují nás jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Pravidla pro komunikaci jsou jasná: měla by být pravdivá, otevřená, tolerantní k názorům dalších členů rodiny, nemanipulující a všem zúčastněným čitelná a pochopitelná.
Jako výsledek takové komunikace by byla dokonalá rodina, ve které by nebyly nevyjasněné problémy, všichni by chápali, co jim jejich blízcí sdělují, a nevznikaly by žádné rozpory. To je ideál v reálném světě nedosažitelný.

Ukážeme si, jaké faktory nám do komunikace vstupují. A co můžeme udělat pro dobré vztahy v rodině.

Druhy komunikace

Základní rozdělení komunikace je na verbální a neverbální.
Verbální komunikace je dorozumívání pomocí jazyka, řeči. Člověk to, co si myslí, co cítí, vyjadřuje slovy.
Neverbální komunikace je vyjádření probíhá pomocí gest, miminky, očního kontaktu, intonace, tělesného postavení a podobně.

V obou typech komunikace může dojít ke zkreslení, špatnému pochopení. Třeba matka řekne dospělé dceři: „Ty máš z maličkostí pořád takovou tu dětskou radost, to je hezké”!  Myslí tím, že je v pořádku radovat se z maličkostí, vidět je očima dítěte a užívat si je. Dcera ale tutéž větu vnímá úplně jinak. Může se urazit, může to v ní vzbudit jisté otázky, případně oživit nějaké nevyřešené téma z minulosti. Je možné, že v tu chvíli z matčiny věty slyšela pouze slovo dětskou a může nabýt pocitu, že si o ní myslí, že se chová jako malé dítě a nechová se jako dospělá.

Při neverbální komunikaci můžeme použít gesto, které druhý člověk špatně pochopí. Vzpomeňte si na zmatek, který vznikal na dovolené v Bulharsku, kde pokývání hlavou znamená ne a zavrtění hlavou ze strany na stranu naopak ano.
Je třeba si dát pozor také na nepoměr mezi vyřčeným a intonací i postavením těla. Představte si přivítání tetičky, o kterou moc nestojíte a řeknete jí: „To tě rád vidím.“ A k tomu uděláte posměšné “Pch“, nebo zakoulíte očima.

V komunikaci v rodině, především v komunikaci s nemocným, je třeba si uvědomit, že hodně lidí se díky nemoci stávají popudlivými, nechtějí být nemocní, nedokážou svůj stav přijmout. Proto jsou náladoví, podráždění. Jejich hněv dopadá na ty nejbližší. Totéž ale může nastat u pečujících, kteří jsou přepracovaní, unavení, vyčerpaní. Zde vzniká obrovský prostor pro nedorozumění, obviňování a výčitky.

Fáze nemoci

Tento text je určen především pro pečující, proto je důležité si ukázat, jak nemoc působí jednak na nemocného, ale také na jeho okolí. S nemocí se musí vyrovnat nemocný i pečující. Velmi důležité je vědět, že každý prožívá tyto fáze různě dlouhou dobu. Nemusí automaticky postupovat „bod po bodu“, někdy je některá fáze přeskočena. Dokonce může dojít k regresi a člověk se v prožívání vrátí v některé fázi zpět. Proto může docházet k nepochopení, kdy nemocný je se svou nemocí smířený, ale pečující ho chce stále dál léčit, snaží se ho posílat na další a další vyšetření. Nerespektuje přání nemocného.

Základní fáze prožívání nemoci jsou:

1. Šok
   Nastává u nemocného po sdělení diagnózy. U mnohých se objevují obranné mechanismy, které závažnou situaci pomohou překonat. Běžně se projevuje úzkost, lítost, pláč, křik, oněmění, odcizení, pocit, že se jedná o scénu z filmu atd. Jistá fáze šoku či nepříjemných pocitů vzniká i u nemocí méně závažných.

2. Odmítání
   Po odeznění prvotního ochromení člověk odmítá nemoc. Často si namlouvá, že došlo k záměně vzorků nebo ke špatnému zhodnocení nálezu a nemoc nemá on, ale někdo jiný. Nemocný může začít nemoc zlehčovat, popírat. Pro pečujícího je náročné dospět ke spolupráci s nemocným, pokud ten si nemoc nechce připustit.

3. Agrese
   Zde dochází k hledání viníka, ale obvykle v mystické úrovni. Mám nemoc – někdo mi ji přál, nemoc mě postihla za špatný skutek…

4. Smlouvání
   Snahou nemocného je hledat možnost řešení jinde než léčbou. Např. když udělám dobrý skutek, budu zdráv…

5. Smíření
   Po překonání těžkého období obvykle dojde k přijetí nemoci jako faktu. V tomto období si člověk dělá nové plány a cíle, přehodnocuje závažnost ostatních problémů. Také musí začlenit léčbu do denního režimu, být schopen přijmout pomoc.

Velmi důležitá je pro nemocného opora rodiny a přátel, nalezení nových koníčků a cílů. Při dobrém pojetí nemoci je i samotná léčba lépe snášena.
Výraznější a vyostřenější prožívání nemoci je patrné při sdělení vážné diagnózy, např. onkologické. Praxe ale ukazuje, že tyto fáze prožívají i lidé s chronickými nemocemi. A jak už jsme si řekli, prožitím nemoci u svého blízkého si projdou i pečující.

Nezřídka se pečující snaží své problémy přecházet, nechtějí svého „nemocného“ zatěžovat svými starostmi. Poměrně často obzvlášť ženy se snaží svou rodinu chránit před starostmi a berou si na svá bedra kompletní péči o nemocného. Tento přístup je ale pro pečujícího nebezpečný, může vyústit až do syndromu vyhoření.

Sendvičová generace

Fenomén dnešní doby je zvyšující se věk dožití, který se pohybuje u mužů přibližně 77 let, u žen 83 let. Je to nárůst o více než 10 let za posledních padesát let. Nezřídka se dnešní senioři dožívají  devadesáti a více let. Se zvyšujícím se věkem odchodu do důchodu významně narůstá věková skupina 55-65 letých pracujících lidí. Jejich rodiče jsou ale výrazně více závislí na péči. Sami ovšem mají svoje děti a vnoučata, na jejichž výchově by se rádi podíleli.

Kombinace obtížně dosažitelných sociálních služeb (nedostatečné kapacity v pečovatelských službách, dlouhé čekací lhůty přijetí do domovů pro seniory) a výrazně vyššího tlaku na zajištění pomoci rodičům je velkým stresorem v mnohých rodinách.

Jak postupovat?

Pokud tedy řešíte v rodině problém pečování, je dobré se v klidu sejít. Zkusit si říct, co a kdo bude zajišťovat. Co zvládnete vlastními silami a na co už by byla potřeba pomoc „zvenku“.

Je rozdíl, zda se nemoc vyvíjí pomalu, plíživě, přechází do chronicity. Pečující mají tedy možnost postupně reagovat na změny, přizpůsobit domácnost a pořídit pomůcky adekvátní k vzniklé situaci. Nezapomínejte ale, že nemoc postihuje celou rodinu, každý člen rodiny může reagovat jinak. Všímejte si, zda někdo z rodiny není dlouhodobě smutný, plačtivý, nepropadá se do nečekaných reakcí. Nebojte se kontaktovat odbornou pomoc, přestože starší generace psychiatrickou péči tabuizují a bojí se jí. Všímejte si u svých blízkých i tzv. somatizace. To znamená, že větší nasazení a stres při pečování může vést k fyzickým projevům jako je vyšší tlak, bolesti zad, bolesti hlavy, cukrovka. Ostražití buďte především u pozorování těchto příznaků u rodičů a prarodičů. Starší generace mají tendence obtíže zatajovat, nestěžovat si. Bohužel řešení ale následně bývá složitější.
Jiná situace nastává při akutní nemoci, úrazu. Nastává prudký obrat ve fungování rodiny, je třeba zhodnotit a rychle se zorientovat v možnostech péče a další sociální podpory.

Důležité je si péči v rodině rozdělit, nezastírat, pokud něco někdo nezvládne. Také vnímejte, že ne každý pečovat chce, nebo umí. Je to těžká situace pro všechny, zkuste být trpěliví a vnímat snahu ostatních.

Nechtějte vše zvládnout sami. Komunikujte s praktickým lékařem, se sociální službou, domluvte dovoz obědů, domluvte domácí péči. A toto musí někdo koordinovat. Síť služeb je poměrně rozsálá, ale myslete na to, že na některé se čeká, nejsou ihned dosažitelné. Nepodceňte i změnu v komunikaci s vašimi blízkými. Může jít o projev nemoci, která se vyvíjí postupně, např. demence.

Chyby v péči a komunikaci

1. Snaha nezatěžovat ostatní členy rodiny.
   Představa, že vše zvládnu a nebudu kvůli tomu obtěžovat např. dospělé děti, není dlouhodobě zvládnutelná. Dala by se sem zahrnout i snaha nechtít využívat žádné služby, jako je pečovatelská služba apod.
   Může dojít k vyhoření pečující osoby, k jejímu nemocnění. Pokud je vše na jednom člověku, nastává kolaps péče při jeho indispozici a ostatní členové se paradoxně dostanou do komplikovanější situace, než kdyby péči měli rozdělenou mezi více členů.

2. Neschopnost vzájemné komunikace mezi členy rodiny, např. hádky mezi sourozenci a nechuť postarat se o stárnoucí rodiče.
   Péče o své blízké je z etického hlediska pro někoho automatická, ovšem není vynutitelná. A ne vždy se podaří přivést ke spolupráci všechny členy rodiny. Přistupujte k péči dobrovolně, výčitky a hádky nikomu neprospějí. Hledejte profesionální pomoc.
   Zkuste si péči rozdělit dle svých schopností. Někomu je bližší technické vyřizování úředních záležitostí, někdo lépe zvládne přímou péči. Pokud se podaří dohoda, jste komunikačně na výši a ukazuje to vysokou schopnost spolupráce mezi jednotlivými členy rodiny. Nebojte se do péče zapojit i děti. Mohou babičce venčit psa, nakupovat drobné nákupy. Ale lze je zapojit i do každodenní péče o ostatní. A praxe ukazuje, že přehnaný stud a snaha chránit děti před problémy nejsou na místě. Mohou být výbornými pomocníky. Vidí, že se rodina umí domluvit i v těžších situacích.

3. Přepečovávání.
   To je častý problém pečujících. Snaží se vše zvládnout za nemocného. Neposlouchají ho, nemotivují ho k aktivitě. Ovšem tím víc zatěžují sebe a zvyšují tím „šanci“ na vyhoření.

4. Vnucování pomoci namísto nabízení.
   Občas mají příbuzní pocit, že vše vědí lépe než ten starý či nemocný člověk. Chtějí rozhodovat o něm. Vnucují mu svůj pohled na svět. Chybí zde tolerance a snaha respektovat názor svého blízkého.
   Což ale může být i naopak – nemocný „vydírá“ pečující osobu, že je povinna se starat. Rozkol mezi pocitem povinnosti a neschopností se starat e pro spoustu pečujících výrazně zatěžující.

Komunikace v rodině je krásná, komplikovaná, poučná, pozitivní, někdy složitá, nefunkční, nejistá a rozporuplná. Tyto rozpory poukazují na různorodost názorovou, povahovou, či generační. Každá komunikace by měla být především vedena společnou snahou o dohodu. Cílem by měla být vzájemná pomoc a opora jednotlivých členů. Při vyhrocování problémů zkuste“zpomalit“, podívat se na problém pohledem zvenku. A především se obrňte trpělivostí, neboť vztahy v rodině jsou především vedeny emocemi. Pokud v nich převládá láska a chuť být spolu, podaří se jistě i drobné či větší problémy překonat.

Mgr. Leona Zemanová