Péče orientovaná na člověka. Aby si každý mohl vybrat
Na letošní podzimní konferenci pořádané Academy of Health Care Management (AHCM), která se konala v Praze, tentokrát nepřevažovali zdravotníci, ale pacienti a zástupci pacientských organizací. Tématem byla péče orientovaná na člověka, ve světě známá jako Patient Centered Care (PCC), kde důležitou roli sehrávají pacientské organizace.
Desetiletí práce, po která v ČR řada z nich funguje, začínají přinášet své ovoce.
I když dnes již při vizitách neslýcháme „tak kde leží ten žlučník“ a komunikace lékařů s pacienty výrazně pokročila, české zdravotnictví má před sebou ještě dlouhou cestu k tomu, aby pacient byl opravdu na prvním místě a PCC se stala samozřejmou součástí každodenní lékařské praxe. I přes vysokou úroveň českého zdravotnictví není chování k pacientům vždy optimální. Stále příliš nevíme, co pacient chce, s čím je spokojen a s čím nikoli, spíše než člověk je stále ještě někdy upřednostňována diagnóza.
„České zdravotnictví disponuje nejmodernějšími technologiemi, má zavedenu vynikající léčbu v onkologii nebo kardiologii, kde patříme ke světové špičce. Za peníze, které na zdravotnictví vynakládáme, což znamená cca 1 400 eur ročně na obyvatele, děláme skvělou medicínu. Měli bychom se ale zaměřit nejen na léčbu, ale i na vztahy ve zdravotnictví – vůči pacientům i mezi zdravotníky. A pak, to pacienti si mají říkat, že chtějí být bráni vážně a že s nimi máme více komunikovat, aby to všechno mělo ještě lepší efekt. Medicínu můžeme více zlepšit, když budeme dobře vzájemně komunikovat, aby se z lékařů i pacientů stala jedna skupina,“ říká MUDr. Oldřich Šubrt, CSc., předseda správní rady AHCM, s tím, že tvrdá statistická data z EU ukazují, že české zdravotnictví je skvělé, ale má pár nedostatků, po jejichž odstranění by mohlo být ještě lepší.
Proto chce AHCM přijít s projektem, jak v praxi zajistit, aby se pacienti cítili ve zdravotnictví lépe. Nový pohled na proces péče o pacienta představuje Nadace Planetree USA. Společnost Planetree byla založena v roce 1978 jednou pacientkou, která věnovala desítky milionů dolarů na to, aby se zdravotníci scházeli a usilovali o zlepšení péče o pacienta. Dnes zahrnuje přes 9 milionů pacientů z více než 800 partnerských organizací ze 35 zemí světa a je průsečíkem tří oblastí péče – péče o pacienty a jejich nejbližší, péče o zdravotníky a péče o komunitu s cílem zlepšit kvalitu péče z pohledu pacienta. V rozhovorech a dotaznících původně s 5 000, dnes již s 90 000 pacienty pracovníci nadace hledají, co ve zdravotnických zařízeních nemocní vnímají jako dobré, co jako špatné a co změnit, aby se cítili dobře, a tudíž i lépe reagovali na léčbu.
Jak vysvětluje MUDr. Šubrt, jedním z kritérií je pochopení pacienta, jak má být léčen, včetně toho, zda dokáže popsat plán léčby. „V praxi si ho sice vyslechne, v ordinaci dostane leták, nicméně to často nestačí. Dnes již existuje akreditační agentura, která výzkumem dovede spokojenost a zainteresovanost pacienta zjistit. My bychom chtěli takovou iniciativu přinést do střední Evropy, aby bylo možné říci, kdo určená pravidla plní a dobře se o své nemocné stará. Tak, jako dnes máme akreditace bezpečí a kvality, kterou již v ČR mají dvě třetiny nemocnic, byli bychom rádi, aby v hodnocení měli své slovo i pacienti a byla i zde daná pravidla. Budeme‑li si jen dokola opakovat, že chceme, aby pacienti měli svá práva, nic se nezmění,“ dodává MUDr. Šubrt.
Je na PCC český pacient připraven?
Nejde pouze o změnu v komunikaci zdravotníků či změnu systému, nutné je změnit i přístup pacientů. Zdaleka ne všichni jsou na svoji zodpovědnou roli připraveni. Pacient, pokud něco chce, pro to musí i sám něco udělat, a na to český pacient připraven není. Mnoho nemocných ještě stále není ochotno změnit svůj nezdravý životní styl a dodržovat preventivní opatření. Jsou přesvědčeni, že vyléčit je musí lékař. Zde je tedy prostor pro edukaci a vzájemnou komunikaci, protože je zřejmé, že při rovnocenné komunikaci je efekt léčby lepší.
„Za 400 miliard korun, kterými disponuje české zdravotnictví, vyrábíme roky života pro 10 milionů lidí. Největší problém je v tom, že jsme prodloužili délku života o deset let, ale život ve zdraví ani o rok. Dnes léčíme za stovky miliard, ale doba strávená v práci je pořád jen 35 let, stejně jako v roce 1988. Máme výborné zdravotnictví, ale to, co má toto zdravotnictví vyrábět, tedy spokojený, zdravý prodloužený život, se nám nedaří. Toho lze dosáhnout jedině ve spolupráci. Aby se pacient stal partnerem v celém procesu, musí být schopen přijmout svoji nemoc a spoluzodpovědnost,“ říká MUDr. Šubrt.
Jak dodává, otázkou ale je, nakolik je povzbuzující, že máme nejméně úmrtí po infarktu myokardu, když spotřebujeme po Litvě nejvíc alkoholu na člověka (v ČR vypijeme 12 l čistého lihu na osobu ročně). I zde hraje roli nedostatečná komunikace odborníků s veřejností a stále převládá praxe Ty mě budeš léčit, já si budu dělat, co chci… „Jsme sice jedni z nejlepších v Evropě v kardiologii, pokud jde o infarkt myokardu, ale jsme na chvostu ve výskytu srdečního selhání a úmrtí na ně. To znamená, že mezi výsledkem operace srdce, zavedením stentu a podobně náročnými intervencemi a tím, že o pacienta následně někdo dlouhodobě pečuje a on dodržuje léčebný režim, je zásadní souvislost a samotná vysoce specializovaná péče příliš nepomáhá. I v onkologické léčbě jsme jedni z nejlepších, pokud jde o dostupnost terapií, ale jedni z nejhorších v Evropě, sledujeme‑li dobu od stanovení diagnózy do zahájení léčby, která se u nás pohybuje okolo dvou měsíců, zatímco v Evropě trvá průměrně 14 dnů. Kdyby byl pacient správně informován a vše bylo správně koordinováno, začne hned následující den,“ uvádí MUDr. Šubrt.
Specifika pacientů v seniorském věku
Péče, kterou pacient v seniorském věku potřebuje, se pohybuje ve velmi širokém spektru. Může jít o péči ve zdravotnickém zařízení (akutní lůžka. následná péče, dlouhodobá péče) nebo v sociálních zařízeních (pečovatelská služba, denní stacionář, domov pro seniory, domov se zvláštním režimem atd.), přičemž v sociální péči jsou poskytovány komplexní služby (zdravotní, sociální, hotelové) s větším akcentem na individuální péči, soukromí, kulturu, a tedy na celkovou kvalitu života. „Debaty opustit koncept sociální péče zaměřené jen medicínsky probíhají již 30 let a nyní je velmi akceleruje i zveřejněná evropská strategie EU care a zpráva Long‑term care 2030, která řeší, co je potřeba změnit, aby dlouhodobá péče byla dostupná a orientovaná na člověka. Péče by neměla být jen na pacienta orientovaná, ale pacientem přímo vedená. Pacient by měl rozhodovat o tom, jaké péče se mu nakonec dostane. V praxi to znamená nejen orientovat se na člověka, ale i respektovat jeho přání. Vždy se bavíme o kvalitě péče, to ale nestačí, potřeba je mluvit o kvalitě života. Právě ta by měla být základním tématem v zařízeních dlouhodobé péče,“ je přesvědčen Ing. Jiří Horecký, Ph.D., z Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. Uvědomit si je přitom potřeba, že stáří není nemoc, ale životní fáze a starší věk a senioři nemusejí být jen ekonomickou zátěží.
Předpokladem pro PCC v této oblasti je přesun od zdravotnického k sociálnímu (holistickému) přístupu a změna myšlení, což ale bývá tím nejtěžším. Důležitou podmínkou v zavádění personalizovaného přístupu je zvýšení počtu obslužného personálu a zavádění nových modelů péče. Problémem v ČR je absence semitržního prostředí, např. v Nizozemsku nebo v Německu jsou systémy financování dlouhodobé péče založeny primárně na pojistných systémech, což umožňuje např. domovům pro seniory soutěžit, kdo nabídne kvalitnější služby. Klíčové je zvýšení počtu obslužného personálu, např. v Nizozemsku je u stolůžkového zařízení vždy více personálu, než je počet lůžek, v Rakousku je to cca 75 zaměstnanců na 100 lůžek, v ČR je to i s technickým personálem cca 50/100. Důležité je také zvyšování povědomí o nárocích, tedy diskuse o tom, na co má člověk nárok.
„Každý máme jinou představu ideálního života, každý jsme rozdílný a podle toho žijeme. V momentě, kdy se dostáváme do závěru života, a řada lidí tedy do sociálního zařízení, vstupuje tak do tzv. ideálního konceptu péče, kde všichni mají všechno stejné (režim dne, kvalita atd.) a převládá zde představa My víme, co je pro vás nejlepší, nechte to na nás… Dochází k idealizaci toho, co je pro člověka nejlepší, aniž bychom se ho ptali a respektovali jeho přání. Zatímco si celý život žijeme každý po svém, na jeho konci se vše univerzálně zmenšuje na jeden model, kdy ostatní vědí, co konkrétní člověk potřebuje a co je pro něho tím nejlepším,“ vysvětluje Ing. Horecký. I proto je ideální mít široké spektrum služeb dlouhodobé péče, aby si každý mohl vybrat, a samozřejmě i nástroje sociálního zabezpečení zajišťující dostupnost potřebné péče pro každého.
Zdroj: Medical Tribune
