ZPRÁVY: Důležitý výstřel v bitvě o zdravotnická data

Nález Ústavního soudu z 24. ledna poněkud zapadl nejen kvůli prezidentským volbám, ale i kvůli tomu, že byl na první pohled nenápadný a vlastně málo zajímavý. Městský soud v Praze se dožadoval zrušení jednoho odstavce v zákonu o zdravotních službách, protože jej považoval za protiústavní.

Ústavní soud tento návrh zamítl, zákon se přepisovat nebude, takže zdánlivě nic zajímavého.

Ve skutečnosti je zajímavý a důležitý jak celý spor, který nálezu ústavních soudců předcházel, tak především zdůvodnění nálezu. Připomeňme nejprve stručně historii.

V květnu 2020 se kdosi (v nálezu soudu jsou pouze iniciály P. N.) obrátil na Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) a podle zákona o svobodném přístupu k informacím se dožadoval statistických údajů o počtu úmrtí na některé konkrétní příčiny v letech 2014 až 2019.

ÚZIS, který je správcem Národního zdravotnického informačního systému (NZIS), v červnu téhož roku žádost odmítl, přičemž se opřel o odstavec zákona o zdravotních službách (přesně o § 73, odst. 7), podle nějž ÚZIS „poskytne na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud se jedná o údaje v Národním zdravotnickém informačním systému, pouze informace o struktuře dat“.

Na vysvětlenou – poskytnutí „informace o struktuře dat“ znamená, že na otázku „kolik lidí zemřelo v roce 2016 na chřipku?“ vám ÚZIS odpoví: „Ano, máme v systému informace o tom, kolik lidí zemřelo v roce 2016 na chřipku.“

Žadatel nebyl s takovou odpovědí od ÚZIS spokojen a odvolal se k Ministerstvu zdravotnictví jako nadřízenému orgánu. Ani tady ale neuspěl, a tak zamířila na Městský soud v Praze žaloba proti ministerstvu.

Pražský soud se žalobou zabýval a zjistil, že by měl rozhodnout podle citovaného odstavce 7 paragrafu 73, což se mu nezdálo správné, přesněji řečeno v rozporu s Listinou základních práv a svobod a jejím pojetím práva na informace. Proto se soudce obrátil na Ústavní soud a žádal zrušení onoho odstavce.

To soudci v Brně sice neudělali, ale v odůvodnění svého nálezu dost zásadně ztrhali dosavadní praxi poskytování dat ze strany ÚZIS a její krytí ze strany Ministerstva zdravotnictví. Paragraf by podle soudců byl protiústavní, kdyby se vykládal doslovně (gramaticky), ale protože existují jeho „ústavně souladné“ výklady, není třeba jej škrtat – stačí, když k němu bude v souladu s Ústavou přistupovat ÚZIS.

Připomeňme, že ředitel ÚZIS Ladislav Dušek je ve zdravotnické komunitě znám nejen jako zdatný expert a manažer, který dokázal ze zanedbaného úřadu udělat vnitřně fungující instituci s mnoha schopnými lidmi,  ale také jako člověk, který úzkostlivě „sedí na datech“, o něž se zejména s laickou veřejností často odmítá dělit.

A právě aktuální nález Ústavního soudu by podle mnoha odborníků mohl pomoci tuto informační bariéru prolomit. „Vnímám to jako první krok k tomu, aby padl faktický monopol ÚZIS na výklad dat z NZIS a abychom se časem dočkali nějaké rozumné podoby otevřených zdravotnických dat,“ říká pro Vizitu právník Jakub Král ze společnosti Porta Medica.

Podobně to vidí advokátka Barbora Dubanská z iniciativy Ministr zdraví. „Je to taková revoluce v zárodku,“ říká pro Medical Tribune. „Ústavní soud poskytl návod, jak by měl ÚZIS postupovat, ale bude to v praxi komplikované a zdlouhavé. Jsme tedy jen na půl cesty,“ dodává Dubanská.

Závěr Ústavního soudu přivítal i známý zdravotnický právník (a bojovník proti covidovým opatřením) Ondřej Dostál. „ÚS nezrušil napadené zákonné ustanovení. Udělal něco lepšího: Tyto štíty proti zvědavým občanům, které se bohužel do legislativy čas od času dostanou, prostřelil obecně. Vyřkl, že kdo odpírá informace, musí prokázat legitimní důvody. Trochu složité, ale zcela správné,“ napsal Dostál na twitter.

Dosavadní praxe byla taková, že ÚZIS se při žádostech podaných přes zákon o svobodném přístupu k informacím, takzvanou „stošestku“, často odvolával právě na sporný odstavec 7 paragrafu 73 zákona o zdravotních službách. Případně informoval žadatele, že je možné o data požádat jinou cestou, totiž nikoli přes „stošestku“, ale podle jiného odstavce téhož paragrafu zákona o zdravotních službách. Ten upravuje sdílení dat pro „statistické a vědecké účely“.

Tuto praxi ale ústavní soudci odmítli. I občan-laik má podle nich právo na informace, aniž by musel předstírat, že sbírá data pro vědecké účely. „Není možné poskytnutí informací, pokud jimi povinný subjekt disponuje, odmítnout s odůvodněním, že existují i jiné způsoby, jak se jich může žadatel domoci,“ píší ústavní soudci v nálezu.

K možnosti „předstírání“ statistického či vědeckého účelu použití dat ústavní soudci jasně píší: „Ačkoliv ji lze považovat za jednu z možností, jak informace NZIS získat, nemůže poskytování informací dle informačního zákona vyloučit (...) Není možné vnucovat žadateli, aby tvrdil zamýšlené použití pro statistické a vědecké účely, není-li to pravda.“

Soudci dále dost silnými slovy kritizují dosavadní praxi založenou na obavách, že laické použití dat ze zdravotnického registru by mohlo vést k jejich dezinterpretaci, případně nevhodným či neodborným výkladům. Podle soudu „neexistuje veřejný zájem na upírání informací (a to ani těch odborných) laikům, o kterých se povinný subjekt domnívá, že dané problematice nerozumí, a mohli by získané údaje nevhodným či neetickým způsobem dezinterpretovat“.

A následuje zřejmě nejtvrdší pasáž celého nálezu: „Takový paternalistický přístup ze strany povinných subjektů je znakem zjevného nepochopení jejich postavení a úlohy, které nadto výkon jim svěřené působnosti zjevně nechápou jako službu veřejnosti, a informace nepovažují za veřejný statek vytvořený z veřejných prostředků.“

Stručně řečeno, Ústavní soud sice ponechal v platnosti paragraf, který umožňuje ÚZIS odmítat „stošestkové“ žádosti o informace, ale uložil každé takové odmítnutí pečlivě doložit a zdůvodnit konfliktem práva na informace s nějakým jiným základním právem (například právem na soukromí – proto samozřejmě není možné žádat například o zdravotnická data konkrétní osoby nebo o data, z nichž by konkrétní osobu bylo možné určit).

Zároveň soud zdůraznil, že jeho závěry ke konkrétnímu případu řešenému na popud pražského soudu jsou platné obecně: „Závěry přijaté Ústavním soudem bude jistě možné vztáhnout i na další žádosti podané ÚZIS podle zákona o svobodném přístupu k informacím, to však neznamená, že by nemohlo být za jiných specifických okolností odepření poskytnutí informací z registrů oprávněné.“

ÚZIS i Ministerstvo zdravotnictví jako jeho zřizovatel reagovaly na verdikt vcelku klidně. „Plně respektujeme závěry soudu a výklad, který soud ve věci použití uvedeného ustanovení zákona provedl, budeme používat v naší praxi,“ uvedlo ministerstvo v tiskovém prohlášení.

Ředitel ÚZIS Dušek pro Medical Tribune hájí i původní rozhodnutí úřadu, které skončilo až před pražským Městským soudem: „Původní žádost požadovala velmi adresná data ke Covidu-19 v době, kdy jejich sběr v novém formátu teprve začínal a kdy nízké počty subjektů umožňovaly nepřímou identifikaci jedince,“ vysvětluje.

Závěr soudců podle něj – navzdory ostrým formulacím v nálezu – činnost jeho organizace nezpochybnil: „Rozhodnutí jasně říká, že daná část zákona není neústavní, ale nesmí se používat jako paušální nástroj k odmítání informační služby a poskytování dat. Z reálné činnosti ÚZIS můžeme komukoli doložit, že přesně takto postupujeme,“ dodává Dušek.

Jisté je, že verdikt ústavních soudců by mohl a měl debatu o dostupnosti zdravotnických dat pro širokou veřejnost dost zásadně rozhýbat a posunout. Nakolik skutečně došlo k „prostřelení štítů“, které zdravotnická data chrání před laickými zraky, se zřejmě dozvíme už brzy z dalších právních soubojů. V nich budou mít žadatelé o informace v rukách novou a zřejmě dost silnou zbraň.

Zdroj: Seznam Zprávy