Digitální doba s lidskou tváří a zdravotně postižení

Jako jeden z výstupů projektu Podpora lidských práv v digitální době vznikla příručka Digitální doba s lidskou tváří. Využívá mj. unikátní data z loňského výzkumu, do kterého se zapojilo 620 pracovníků redakcí v ČR. V některých částech poskytuje příručka vhled do problematiky lidí se zdravotním postižením, proto přinášíme její recenzi.

Příručka je členěna vedle úvodu a příloh do 10 kapitol, o které se podělili čtyři autoři s různým odborným i zkušenostním zázemím. Jsou to Adriana Dergam z Prague Centre for Media Skills, Alžběta Solarczyk Krausová z Ústavu státu a práva AV ČR, Jan Vobořil z Iuridicum Remedium a Václav Moravec z IKSŽ Fakulty sociálních věd UK.

Co mohou od příručky očekávat uživatelé, napovídají už názvy jednotlivých kapitol: Digitální doba s lidskou tváří, Ochrana soukromí a osobních údajů, Algoritmizace a personalizace, Zabezpečení komunikace se zdrojem, Licence Creative Commons a jejich využití v práci novináře, Digitální vyloučení a digitální propasti, Technologie a lidé s postižením, Přístupnost: tvorba pro všechny a Bez konce: Celoživotní vzdělávání novinářů.

Každé z těchto témat informuje z různých pohledů o dopadu technologií na lidská práva. Rozvoj digitálních technologií nabývá takového tempa, že si novináři ani nemusí uvědomit všechny aspekty, které s tím souvisí. Příručka jim pomůže se v tom lépe zorientovat a nabídne i řadu nových informací, které jim mohou usnadnit a zkvalitnit jejich činnost. 

Kapitola Digitální doba s lidskou tváří shrnuje hlavní zásady, které by autoři při informování o digitalizaci a moderních technologiích nebo jejich využití při mediální tvorbě měli brát v úvahu. Patří k nim skutečnost, že digitalizace může mít i negativní stránky jako je nedostupnost pro některé jedince a komunity, porušování ochrany osobnosti, důstojnosti a dalších práv. Moderní technologie by měly být přístupné a sloužit všem bez ohledu na věk, uživatelské potřeby, dovednosti nebo postižení.

Na aktuální problematiku generativní umělé inteligence se soustřeďuje kapitola Ochrana soukromí a osobních údajů. Jde sice o poněkud zúžený pohled, ale vzhledem k prudkému rozvoji generativní AI právě tato oblast přináší nové problémy, kterých si novináři musí být vědomi, a měli by vědět, jak k nim přistupovat.

Na pasti informačních bublin upozorňuje kapitola Algoritmizace a personalizace. Novináři by měli rozumět technickému fungování algoritmizace a personalizace a rozvíjet své kritické myšlení. 

Kapitola Zabezpečení komunikace se zdrojem připomíná důležitost kyberbezpečnosti. Její zanedbání může vést jak k profesním selháním, jako je prozrazení zdroje, tak ke ztrátě důležitých dat nebo ochromení celých redakcí. V extrémním případě pak může být ve hře ohrožení zdraví či života novináře nebo jeho zdroje. Současně text naznačuje možné způsoby ochrany.

Licence Creative Commons a jejich využití v práci novináře se nazývá kapitola, které konkrétně vysvětluje systém veřejných licencí. Ten umožňuje získat legálně a zdarma za přesně daných podmínek možnost využít a šířit autorsky chráněná díla. Licence však mohou fungovat i obráceně. Kapitola obsahuje i odkaz na interaktivního průvodce v češtině na stránkách Creative Commons, který autorovi díla umožní zvolit dle jeho zájmu vhodnou licenci Creative Commons a zároveň vygenerovat piktogram či html kód určený k vložení na webovou stránku. 

Technologická transformace a digitalizace veřejné i soukromé sféry naráží na problém různé míry dostupnosti technologií, ale i na problém kompetencí a ochoty s nimi pracovat. Kapitola Digitální vyloučení a digitální propasti upřesňuje koho všeho lze zahrnout mezi digitálně vyloučené, zdaleka to nejsou jen senioři či lidé žijící v místech bez signálu mobilního telefonu a kvalitního internetového připojení. Zároveň připomíná, že klíčem k ochraně lidských práv digitálně vyloučených osob je spolu s odstraňováním bariér dostupnosti technologií také zachování alternativních možností komunikace a informování. 

Kapitola Technologie a lidé s postižením se zabývá významem technologií pro lidi s různým zdravotním postižením, jimž často kompenzuje jejich hendikep. Vyúsťuje v doporučení, že při využívání technologií jako informačně komunikačního prostředku nebo při informování o technologiích a digitalizaci by si novináři měli uvědomit, jestli jsou dané technologie vyvíjené, používané a regulované tak, aby neohrožovaly lidská práva, a naopak pomohly jejich naplňování, rozvoji a ochraně. 

Přizpůsobení komunikace a mediálních výstupů (včetně webu) lidem se zrakovým a sluchovým postižením je jedním z hlavních doporučení kapitoly Přístupnost: tvorba pro všechny. To přispěje nejen k integraci těchto lidí do společnosti a ochraně jejich základních práv, ale může vést i ke zvýšení počtu konzumentů a cílových skupin daného média. 

Závěrečná desátá kapitola Bez konce: Celoživotní vzdělávání novinářů si všímá, že nástup generativní umělé inteligence v roce 2023 posílil v některých redakcích zpravodajských médií v ČR průběžné profesní vzdělávání v této oblasti a vedl k inovaci profesních kodexů či redakčních směrnic. 

Aby příručku novináři skutečně využívali v praxi, měla by být relativně stručná, přehledná, srozumitelná až popularizační. Z těchto požadavků poněkud vybočuje závěrečná kapitola, jejíž v podstatné části teoretizující charakter se hodí spíše do skript. Jinak se editorce Adrianě Dergam podařilo udržet jednotné členění kapitol, které zpravidla obsahuje mj. také vhodně doplňující citáty a závěrečné doporučení. Přehlednost podporuje velmi dobrá grafická úprava, která je dílem Jaroslava Slance z FSV UK. Ke generování obrázků využili tvůrci stylově umělou inteligenci (Dall.E). 

Kdo se chce seznámit podrobněji s problematikou, které se věnují jednotlivé kapitoly, může využít závěrečné přílohy s odkazy na základní zdroje a prameny.

Velkou předností příručky je využití nových aktuálních dat, která poskytl výzkum mezi novináři v ČR  o dopadu moderních technologií na lidská práva. Vznikl v létě 2022 jako jeden z výstupů projektu Podpora lidských práv v digitální době.  

Příručka správně poukazuje na to, že „dle Listiny základních práv a svobod, ale i dle zákona č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, mimo jiné, mají neslyšící právo dostávat informace ve své mateřštině – u nás tedy v českém znakovém jazyce (ČZJ).“ 

Zcela však opomíjí mnohonásobně početnější skupinu osob se sluchovým postižením, které nepoužívají znakový jazyk, ale jejich mateřštinou je český jazyk, proto potřebují převádět mluvený projev do textové podoby. Z celkového počtu zhruba půl milionu lidí se sluchovým postižením je jen 10 až 15 tisíc uživatelů znakového jazyka. 

Ostatně zákon č. 384/2008 Sb., kterým se mění citovaný zákon č. 155/1998 Sb., mezi komunikačními systém neslyšících osob jmenovitě uvádí i simultánní přepis, doslovně „převod mluvené řeči do písemné podoby v reálném čase“. 

Případná aktualizace příručky by měla upozornit také na problém s titulky, které s výjimkou veřejnoprávní České televize postrádá naprostá většina televizních pořadů i videí zveřejňovaných na webu. Přitom stále rostoucí počet informačních i publicistických výstupů má podobu videí, ale jen málokterá jsou opatřena titulky. Podobně u poslední dobou velmi populárních podcastů jen výjimečně je i jejich přepis. Tím se ovšem autoři připravují o početnou skupinu potenciálních diváků a posluchačů.

Při aktualizaci příručky by bylo vhodné reagovat i na překotný rozvoj generativní AI a jejího používání, který nebylo možné v době psaní plně postihnout. Už nyní dokáže AI vygenerovat zcela věrohodně vyhlížející fiktivní projevy autentických mluvčí, což s dalším technologickým rozvojem přinese ještě větší výzvy médiím, jak si ověřovat pravost fotografií i videí a zda a jak označovat podíl AI na vlastní tvorbě. 

Jaroslav Winter

Zdroj: HELPNET