Paní M. zemřela

Autorka a novinářka Anna Kšírová se po osmi letech vrátila do zdravotnictví, aby pomohla v současné krizové situaci. Šla přímo na oddělení pečující o oběti epidemie covid-19. Její svědectví z první linie, otištěné v Deníku Referendum, přibližuje, jak krutě osobní jsou čísla ze statistik pro mnohé rodiny.

Stojím u postele s mrtvou paní L. Při prohlídce mě něco zarazí. Uvědomím si, že je to podvědomé očekávání nádechu. Nahoru a dolů, kolébavý pohyb hrudníku nás provází celý život. Máme ho vtištěný hluboko do sebe. Když se dívám na svoje spící děti a poslouchám jejich dech, uklidňuje mě to a dojímá. Smrt je ve své nehybnosti zneklidňující.

S kolegou si paní L. ráno ještě povídala o tenisu. Staniční sestře smutně řekla, že ví, že je dobojováno. Že chtěla umřít doma, ale že už to nedá. Že se snažila. Odpoledne už nebyla při vědomí.

Oči mám teď večer unavené a zarudlé jako angorák. Přemýšlím, jestli volat synům paní D., která se dneska zhoršila. Postavit je před bezesnou noc? Nebo doufat, že to paní do rána zvládne (nejspíš ano), a dát jim vědět až zítra ráno? Po morfinu vypadá o dost lépe.

Několik hodin jsem se odhodlávala jí ho dát. Vypadala ráno tak dobře. S jejím synem jsem mluvila o překladu na jiné oddělení… a domů, jakmile přestane potřebovat kyslík. „My se postaráme,“ říkal. „Zařídíme si terénní službu, když to bude potřeba.”

Dneska před polednem mi sestry řekly, že se zhoršila paní M. Ležela s paní D. na pokoji. „Tak paní D. přesuneme, ať z toho není ve stresu,“ domluvily jsme se. Šla jsem se podívat na paní M. Dýchala ztěžka, ze všech sil, ale jedla polívku a řekla, že ji nic nebolí. „Už jsem myslela, že skončíme, ale paní chce jíst dál,“ smála se ošetřovatelka.

Jdu se podívat na pana T., ten ráno taky hodně ztěžka dýchal. Teď kolem oběda vypadá lépe, ale zlobí ho, že je jídlo studené. Je, fakt. Snažím se to vyřešit, ale nedaří se. S panem T. aspoň pobudu. Stojím u něj, držím ho za ruku. V rukavici.

Vylezu na chodbu. „Paní M. umřela,“ říkají sestry. Cože? Vždyť deset minut nazpět ještě jedla polívku.

Sestry vezou postel s mrtvou paní na prázdný pokoj. Je malá, křehká, štíhlá. Sestra ji pohladí po rameni. „Víte, my tu na to nejsme zvyklé, tady vždycky umírali tak dva lidi měsíčně.“ Za chvíli ještě dodá, že nedávno volala své babičce.

„Řekla jsem jí, ať hlavně nikam nechodí.“ Obě máme v očích slzy. Když se pak svléknu z infekčních svršků, zuřivě si utírám pod očima rozmazanou řasenku.

Za chvíli mě volá sestra k paní D. Smrt paní M. ji vzala, špatně dýchá a bojí se. „Já se bojím, že se udusím,“ přerývaně říká. Sedím u ní, povídáme si. Dostává léky proti úzkosti.

Ptám se kolegů, co se děje u nich na pokojích, abych věděla do služby. Zhruba u pěti pacientů očekáváme brzkou smrt. Intenzivní péče u nich nemá smysl: prodloužila by život o několik dnů za cenu utrpení a nepříjemností. Příbuzní to vědí, během odpoledne přicházejí, aby se rozloučili. Jedna žena se mnou chce mluvit. Pláče, že maminka už není při vědomí.

Obcházím celé oddělení. Paní L. dýchá přerývaně a ztěžka. Pan S. také nevypadá moc dobře. Kolegovi říkal, že se bojí, že už se domů nevrátí. Na jednom pokoji jsou spolu manželé B. Vypadají dobře, mám opatrnou radost.

Paní B. mi říká, že jí volala vnučka a říkala jí: „Babičko, ty se prostě musíš vrátit! Ty to musíš zvládnout, co já bych si bez tebe počala?“ Pak vypráví o široké síti svých dalších adoptivních vnoučat. A o sousedovi, který u nás na oddělení o víkendu umřel.

Jdu se podívat na paní D. Cítí se o trochu lépe, ale ne o moc. Dýchání ji stojí hodně sil. Měřím saturaci kyslíku v krvi. Je nízká, což značí, že paní D. netrápí jen úzkost ze smrti sousedky z pokoje, ale také zhoršující se stav plic. V tu chvíli váhání nad morfinem končí, tohle léky na úzkost nezlepší. Dostává ho, je jí lépe.

Naši lidé, kteří onemocněli covidem, často vypadají docela dobře. Jsou většinou staří, mají svoje nemoci, ale žili doma. Sami nebo s někým jiným. Přijdou špatní, ale v nemocnici se jejich stav zlepší.

Začneme přemýšlet, jestli budou moci domů nebo jestli bude lepší jít cestou oddělení následné péče. Máme radost z jejich pokroků. Jenže pak přijde zhoršení podruhé. Zánětlivé parametry začnou stoupat, někdy se přidá teplota, pak i dušnost. Ještě chvíli můžeme všichni doufat, ale pak přijde konec.

Odpoledne ve službě čtu ve volných chvílích příručku o paliativní péči u pacientů s covidem. Jak to udělat, aby lidé v naší péči netrpěli. Abychom jim dokázali ulevit od toho, od čeho ulevit jde.

Po těch letech mimo zdravotnictví zase obtížně lapám názvy a lékové skupiny, interakce. Často se ptám na triviality. Pořád si něco hledám. Moji kolegové jsou většinou věkově mladší, ale pracovně o dost zkušenější. Někdy se až stydím, co všechno si nepamatuju. Názvy léků, formulace, nemoci.

Vnímám ale, že pacienti, které mám v péči, jsou rádi za to, že si s nimi povídám, že se snažím jim věci vysvětlit. Za ta léta mimo zdravotnictví a s malými dětmi jsem se naučila ocenit, jak důležité jsou všednodenní detaily. Jak moc pomáhá věci vysvětlit bez cizích termínů a složitostí. Tak snad tu k něčemu jsem.

Když jsem šla po těch osmi letech koncem října znovu do práce, byla jsem šíleně nervózní a bála se několik dnů dopředu. Na rtu mi naskočil obří opar a celý víkend jsem byla doma protivná.

Nebála jsem se covidu, ale toho, co všechno neumím. Svých vzpomínek. Že někomu ublížím. Toho, že se vracím do světa, kterému jsem se s nemalou úlevou vysmekla — nejprve dětmi, pak výpovědí. Uklidňovala jsem se, že je to dočasné.

Vrátila jsem se domů po tom prvním dni spokojená. Bavilo mě to. Druhý den ještě víc. A pak zase. Několik posledních let jsem strávila převážně marketingem, focením, psaním článků, newsletterů a dalších věcí na homeoffice kombinovaném s péčí o děti.

Neustále jsem měla v hlavě pocit, že bych měla pracovat. Teď je úleva jít z práce a vědět, že pro dnešek mám v tomto ohledu padla.

Roky jsem si říkala, že už se do zdravotnictví vracet nechci. Po týdnu na covid jednotce jsem napsala primáři jednoho oddělení, jestli by mě vzali. Ne na chvíli, na pomoc, ale normálně na práci.

Ještě neuvěřitelnější je, že se vlastně těším, jak se budu učit na kmen a na atestaci. Dřív se mi z těch slov svíral žaludek. Dlouhá pauza mi prospěla, zatím ani sama pro sebe nedokážu pojmenovat, co se stalo.

Mám radost, jak funguje náš lékařský tým na naší covid jednotce. Jsme trochu zvláštní sešlost: psychiatr, radioložka, mladý absolvent a já, navrátilkyně po letech. Velí nám neuroložka.

Nepravděpodobná skupina na léčbu infekce, ale těžíme ze skvělé podpory kolegů i jeden z druhého. Nemocniční anesteziologové ve spolupráci s infektology vypracovali přehledný několikastránkový manuál, který chválí i lidé z jiných nemocnic.

Každý den za námi chodí kardiolog a diabetoložka a pacienty s námi probírají. Z péče, kterou poskytujeme, mám dobrý pocit.

Někdy je mi smutno. Z osamělosti, ze smrti, i z toho, jak jsme v dnešním světě jeden druhému někdy daleko. Ze všech těch bojů o každé nadechnutí.

Zdroj: Anna Kšírová, Deník Referendum