Komentář: Dvě nejdůležitější rady od Miloše Čermáka

Nejdůležitější ingrediencí v našich životech je štěstí, potvrzuje nám pandemie. Když se v noci podíváme na oblohu, je téměř jisté, že vidíme i hvězdy, které už neexistují. To proto, že jejich světlo k nám putuje tisíce, někdy miliony let. Obrazně řečeno se tak díváme nejen daleko do vesmíru, ale také hluboko do historie.

To samé s nadsázkou platí o nákaze koronavirem. Když ráno nastoupíme do plné tramvaje, je statisticky téměř jisté, že někdo z těch pár desítek lidí bude za několik dní nemocný s covidem. Ne že tu nákazu dostane a pak onemocní. Ve skutečnosti už je infikovaný a dost možná i infekční. A pokud nebude mít jeho onemocnění asymptomatický průběh, tak se za zmíněných pár dní projeví příznaky.

A pokud se ve městě pohybujeme mezi více lidmi, je velmi pravděpodobné, že potkáme i ty, kteří budou za dva týdny bojovat v nemocnici o život. Nebo se ocitnou v kritickém stavu, v nejhorším případě zemřou. A stane se to i v případě, kdyby se nám nějakým zázrakem podařilo okamžitě další šíření viru zastavit. Nejde s tím nic udělat, je to stejně nezvratitelný fakt, jako že některé hvězdy na nebi už neexistují.

My neumíme s touto informací intuitivně pracovat. Jsme zvyklí, že když vznikne velký problém, tak, že když se „za to vezme“, tak se to dá vyřešit. Ale to se pleteme. Koronavirus je jako časovaná bomba, kterou neumíme deaktivovat. Nenajde se žádný James Bond, který deset vteřin před výbuchem přecvakne červený drátek. Když budeme mít - například - 200 tisíc nakažených a víme, že 5 až 10 procent potřebuje nemocniční ošetření, tak budeme za dva týdny potřebovat 20 až 40 tisíc nemocničních lůžek. Tečka.

Je to i proti tomu, co se celý život učíme, že je správné. Totiž mít naději a víru v to, že něco dokážeme. „Naděje umírá poslední,“ říká se. Jenže v tomhle případě to nefunguje. Naděje nepomůže. Jediná naděje je, že když něco razantního uděláme, tak za týden budeme mít nakažených polovinu a pak za další dva týdny klesne potřebná kapacita v nemocnicích rovněž na polovinu.

Toto je jeden z důvodů, proč jsme jako jednotlivci i jako společnost v současné pandemii tak bezradní. A to přesto, že se vlastně na pohled venku nic strašného nebo jen vzdáleně připomínajícího apokalyptické filmy neděje. Připadáme si jako v nějakém legračním zpomaleném filmu, v němé grotesce, kde se hrdinové fackují nebo padají ze štaflí a vypadá to, že je to všechno „jen jako“. Jenže není.

Problémy pandemie jsou tři:

1) že jde o exponenciální událost,

2) že mezi příčinou a následkem je dlouhý časový posun a

3) že jde o děje s nízkou pravděpodobností, ale významným dopadem.

Na exponenciálu jsme si zvykli, byť mozek podle psychologů přirozeně pracuje s lineárními změnami. Body 2) a 3) nám však stále dělají problémy. Koncept pravděpodobnosti je lidskému myšlení cizí. Umíme pracovat s informací, že se něco „stane“, anebo „nestane“.

Ještě celkem rozumíme tomu, že výsledek je „padesát na padesát“. Ale jen do té míry, že se musíme připravit na dvě eventuality. Když čteme, že bude pršet na 30 procent, nebo na 70 procent, je to podle psychologů našemu mozku bez hlubšího přemýšlení celkem jedno. Je to prostě „nejisté“ a mezi obojím nevidíme zas tak velký rozdíl. A přitom je to matematicky vzato zcela zásadní!

Když jsem v srpnu natáčel rozhovor se známým pražským restauratérem (nebudu ho jmenovat, protože podobně mluvila i většina jeho kolegů a jde mi jen o princip), ptal jsem se ho, jak se připravuje na případnou druhou podzimní vlnu. A na to, že případně bude muset na nějaký čas zase zavřít své dvě restaurace. Vůbec nechápal, na co se ptám. „Na to se ale nedá připravit. To je něco, o čem absolutně neuvažuji.“

Ale co když se to přesto stane? „To se na sto procent nestane. Vůbec nemá smysl se o tom bavit,“ dokonce se trochu rozčílil. Nebylo to tím, že by uvěřil vládě nebo Babišovi, ten se ostatně v té době koupal ve vlnách na Krétě. Dnes podobně jako mnozí jeho kolegové říkají: je to vina vlády, měli něco udělat. Na rozdíl od nás disponovali informacemi.

Možná. Samozřejmě se vláda chovala katastrofálně lehkomyslně a nezodpovědně. Ale zároveň udělala stejnou chybu jako většina z nás ostatních: vytěsnila z hlavy potenciálně existenčně ohrožující událost.

Nevíme, jestli si z průběhu pandemie dokážeme odnést nějaké ponaučení. První, jarní vlna na to nestačila. Vzpomeňme, jak jsme v bezstarostných letních měsících zapudili všechny obavy a případná preventivní opatření. Dokáže to podzimní „náraz do zdi“ změnit?

Ukazuje se, jak málo funguje naděje v naši vlastní sílu a moc. Obojí je iluzorní, a abychom uzavřeli přemýšlení o pravděpodobnostech, je to i v tomto případě podobné. Samozřejmě, že i velmi špatné či zdánlivě beznadějné situace mohou skončit dobře. Ale je to jen otázka pravděpodobnosti, tedy štěstí. Tou nejdůležitější ingrediencí v našich životech je štěstí, potvrzuje nám pandemie.

Nabízí se ještě jedna metafora. Byl jsem kdysi na jednom ostrově, kde za korálovým úsekem byla krásná, malebně vyhlížející zátoka. Lákala k plavání. Ale zároveň byla velmi nebezpečná. Byl v ní silný proud, skoro taková podmořská řeka, která dokázala plavce „chytit“ a pak rychle unášet na širé moře.

Podle místních lidí se tam v průměru topil jeden člověk denně. A ne vždy se ho podařilo zachránit. Většina se ovšem neutopila proto, že by je proud odnesl moc daleko a oni se pak už nemohli vrátit. Utopili se proto, že dali na intuici, která jim ovšem velela to nejhorší možné řešení. A pak příliš věřili svým schopnostem a nerealisticky odhadli své vlastní síly.

Rada byla přesně opačná: nechat se unášet a snažit se dostat mimo hlavní proud. S vynaložením mnohem menší energie a bez hysterie, protože to zvyšuje pravděpodobnost, že budete mít štěstí.

Jsme dnes uprostřed druhé vlny, v nepřehledné situaci. Ještě příliš mnoho lidí si myslí, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Jenže v tomto případě je navařeno a my s tím už nic neuděláme. Většina společnosti prochází podobnými fázemi jako lidé, kteří se dozvědí vážnou diagnózu. Po šoku přichází popření a po něm strach a deprese. V ní teď jsme. Výhoda je v tom, že pravděpodobnost je v tomto případě na naší straně. Budeme potřebovat štěstí, ale pro naprostou většinu z nás to dopadne dobře.

Bylo by dobré, kdybychom si z toho vzali lekci. Ale moc nespoléhejme na to, že pandemie covidu v tomto ohledu nás lidi nějak promění. Ostatně další globální událost s velkým rizikem a malou pravděpodobností bude skoro jistě nějaká úplně jiná.

Zdroj: Miloš Čermák, Seznam zprávy