INFO: Mimořádný titul MPSV nic neřeší, soc.služby jsou nedostupné
MPSV se bije v prsa, že mimořádným dotačním titulem bude kompenzovat nevalorizování příspěvku na péči pro lidi nejvíce závislé na péči. Avšak desítky tisíc handicapovaných lidí odkázaných na péči jiných se z důvodu nedostatku sociálních služeb k péči vůbec nedostanou, v lepším případě nemohou zaplatit potřebnou péči o svoji osobu.
Jak rozsáhlá a náročná je péče například o imobilního člověka po autonehodě, to si dovede představit pouze osoba pečující 24/7.
Krize sociálního systému je dlouhodobá, nyní se prohloubila kvůli zdražování a škrtání výdajů ze státního rozpočtu. Situace je nehumánní, nedůstojná a již neudržitelná. Stát hřeší na to, že bezmocní lidé nejsou schopni se ozvat a zoufalství provází všechny napříč celou republikou.
Problematiku související nejen s dostupností, ale i kvalitou sociálních služeb realisticky popsala sociální pracovnice asociace CZEPA Hana Sixtová v článku Proč jsme znepokojeni situací v sociálních službách? na webu Vozejkov.cz (v článku je ještě více odkazů na danou problematiku) a z něj vybíráme následující anonymní výpovědi lidí, kterých se toto bezprostředně týká. Klienti nechtějí být jmenováni, jelikož se obávají perzekuce a musí být i za to nedůstojné málo vděčni.
„Jen věčně hladový ležím v posteli, potím se bolestmi styčných partií, láduji se léky na bolest, diktuji maily s žádostmi a prosbami na úřady a nadace, inzeruji a sháním lidi,“ říká Tomáš (52), ochrnutý na celé tělo
„Zaměstnávám několik turnusových asistentů. Na to mám od státu 25,80 na hodinu. Co si za to pořídíš, to si umíš představit. Pokud ne, už jsme tu měli různé lidi – vykradli nás, nakazili parazity,“ dodává ochrnutý Petr (50).
„Co se týká mě, tak zatím to zvládá mamka ve věku 70+. Ovšem co bude potom, toho se bojím. Za sebe mám jasno, že nějaký ústav nebo domov důchodců pro mě není alternativa. Takže nemám moc možností,“ uvádí 51letý muž, tetraplegik, který si přeje zůstat v anonymitě
„U nás je pouze jedna služba, se kterou mám pokaždé problémy, ale bohužel musím zatnout zuby a jít dál. Vzhledem k mé situaci je to pro mě složité, protože potřebuji péči 24 hodin...Chodí ke mě pečovatelka na 7 hodin denně (ne svátky a víkendy). A dávám službě celý příspěvek na péči. Ale co další hodiny? Nebýt mé maminky, tak to finančně neutáhnu. K tomu je má maminka těžce nemocná a v prosinci mamce lékaři řekli, že ji nebudou už léčit a že se máme připravit na nejhorší... Absolutně nevím, jak to bude dál. Chtěla bych osobní asistenci aspoň na 14 hodin, ale nemohu, nelze to utáhnout,“ říká ochrnutá Eliška (38).
„Po zhoršení zdravotního stavu jsem v současné chvíli pouze ležící, potřebuji minimálně 6 hodin asistence jen na přežití a oficiální terénní služby mi nabídly 1,5 hodiny denně, jen ve všední dny. S tímto nelze ani přežít.
Ještě bych ráda podotkla, že tuto službu jsem si zajistila sama, když mě chtěli propouštět z nemocnice. Vyžádala jsem si tehdy konzultaci se sociální pracovnicí, a ta mi nabídla pouze hospitalizaci na LDN. Když jsem ji požádala o pomoc se zajištěním terénních služeb, jen mě odkázala na kontakty z internetu. Jsem za ty roky již zvyklá si asistenty najímat a zaučovat sama, se všemi riziky, které to přináší.
Upozorňuji nejen na nedostupnost služeb, ale také na jejich kvalitu. Rozsah pomoci, kterou mi služba nabízí, je odhadem 20 % toho, co potřebuji, možná ani to ne. Nejsou schopni mi pomoci s úklidem, doprovody, pochůzkami... I kvalita toho, co poskytují, velmi pokulhává. Soukromá asistentka, která ke mně chodí večer, vždy jen třeští oči a vzdychá nad tím, co tu leckdy po profesionálních pracovnících v bytě najde. Situace se za poslední týdny vyhrotila natolik, že jsem musela službu vypovědět, aby mi neutekla soukromá asistentka. Tu sice platím téměř dvojnásobnou sazbou, ale zvládne za stejný čas udělat mnohem větší objem práce a zvládne i výše zmíněné doprovody, pochůzky, nákupy apod. Doplácím však nad rámec příspěvku na péči měsíčně okolo 10 000 Kč – a stále mám jen okolo 4 hodin pomoci denně. Toto není dlouhodobě udržitelné. (žena, která si přeje zůstat v anonymitě)
Další absurdní minipříběhy ze života:
Paní, kterou služba odmítla přesouvat z postele na vozík, protože neměla zvedák. Paní si zvedák pořídila a služba odmítla zvedák obsluhovat. Paní zařídila školení asistentek a přesto některé dále odmítají zvedák používat.
Paní, která je nucena zůstávat ve vztahu s přítelem. Vztah mezi nimi není vůbec ideální, ale ona je závislá na jeho pomoci, není dostupný oficiální poskytovatel. Paní se nemůže odstěhovat z nepřátelského prostředí bytu, protože není bezbariérová ubytovna, byt ani místo k žití kdekoliv jinde.
Mladá slečna, která nemůže chodit na volnočasové aktivity se svými spolužáky ani vrstevníky, protože asistenci spolužáci nezvládnou, maminku s sebou z pochopitelných důvodů nechce mít a služby nejsou.
Tyto příběhy jsou jen zlomkem příběhů mnoha lidí, kteří nemají to štěstí, že jsou obklopeni členy rodiny či mají k ruce kvalitní a dostupné sociální služby, jež si mohou dovolit zaplatit. Realita spíše mluví takto: dokud má člověk rodinu, přesněji rodiče, jakž takž žije, byť rodina strádá v nekonečném emočním a pracovním zápřahu; pokud nemá rodinu, de facto čeká na smrt.
Hana Sixtová, sociální pracovnice CZEPA
Alena Jančíková, ředitelka CZEPA
Zdroj: VOZEJKOV a HELPNET
