Hostýn – místo pro zamyšlení (1)
Nabízíme vám novou nepravidelnou rubriku – Čtení na víkend. Kdysi bývalo neodmyslitelnou součástí deníků, vycházejících na konci týdne. Dnes se takové čtení již v novinách nevyskytuje. A tím spíše se nevyskytuje na webech médií. Prý již vyšlo beznadějně z módy. Prý ještě tak na konci minulého století… Ale opravdu? Je to tak jisté?
Přiznávám, že jednou z prvních událostí z dějin českého a moravského lidu, která mi utkvěla v paměti v dobách dětství, byl úprk Tatarů pod Hostýnem. Vidím, jak utíkají před blesky, které na ně dští hodná Panenka Maria Hostýnská…Ale prý je to jen pověst…
V roce 1241 Tataři vskutku na Moravu vpadli. Vysílené Moravany na obleženém Hostýně zachránil údajně od vyhladovění a žízně pramen, který na přímluvu Bohorodičky vytryskl pod vrcholem hory, a přidala se i bouře… Hostýn a lesy okolo se staly útočištěm Moravanů i při vpádu Turků v roce 1662… Od těch dob je tento 730 metrů vysoký vápencovo-pískovcový třetihorní kopec jedním z významných poutních míst moravského lidu. V roce 1747 tu byl dokončen pozdně barokní kostel (na snímku), který ale v roce 1784 v rámci josefínských reforem odsvětili a zrušili. Obnoven byl až v polovině 19. století. Duchovní správu zde od roku 1887 zajišťuje řád Tovaryšstva Ježíšova (jezuité)… O hospodářský provoz se od roku 1895 stará Matice svatohostýnská, spolek, který má i dnes neuvěřitelných sedm tisíc členů, jejichž příspěvky podstatnou měrou financují provoz i stavební práce na Hostýně…
Historie Hostýna, Matice svatohostýnské i jezuitů je bohatá, trpká i poučná. Odráží i ideologické a hospodářské kotrmelce dvacátého století. Pamětníci možná vzpomenou, že po širokém pískovcovém schodišti postaveném z darů poutníků v roce 1910 zbožní farníci stoupali k chrámu po kolenou… a že kdysi dávno zářil na Hostýně do noci obrovský třicetimetrový kříž s rameny dvacetimetrovými. Postavili jej v roce 1939. Svítil krátce, za války samozřejmě ne, chvíli se mu dařilo po válce, do roku 1948. Byl prý viditelný po celé Hané, až k Oderským vrchům. Strhl jej vítězný proletariát v únoru 1948 a na tom nebylo dosti. V noci ze 13. na 14. dubna roku 1950 policisté a milicionáři vystěhovali a pozavírali hostýnské jezuity. Při této akci „K“ bylo v českých zemích internováno 2 376 mnichů a mnišek… Na Hostýně byla zničena knihovna, rozkradeny kalichy, použitelné prodáno přes bazar… a uvalena národní správa na celý areál, včetně tzv. Poutního domu, kde se ubytovávali poutníci. V roce 1951 byla rozpuštěna Matice svatohostýnská. V Poutním domě pak byla zřízena politická přípravka pro mladé členy KSČ. V letech mírného tání, v roce 1963 byla přípravka zrušena a Poutní dům byl přidělen ústavu sociální péče. Žilo zde pak na 180 mentálně postižených děti. Zamřížovali jim okna, bránu hlídali, o dětech se nemělo vědět… Postižené děti setrvaly na Hostýně až do roku 1994, kdy se přestěhovaly do nově vybudovaných objektů v nedalekém Chvalčově. To už o ně pečovaly řádové sestry, které se na Hostýn vrátily po listopadové revoluci. Denní režim byl už uvolněný, sestry s dětmi jezdily do Bystřice i na výlety… asi proto se v té době nějak rozšířila fáma, že na Valašsku se rodí hodně postižených dětí, a že to nejspíš dělá slivovice, které se zde od nepaměti daří.
Po listopadu byl Hostýn vrácen církvi, respektive Matici svatohostýnské – ale opravené objekty musela Matice Ústavu sociální péče zaplatit – stálo ji to půl milionu. Areál má dnes tři poutní domy, které za levný peníz nabízí ubytování rodinám i jednotlivcům, kteří chtějí strávit několik dnů v tichu přírody Hostýnských vrchů…
Ne, nebudu povídat o dalších zajímavostech a osobitém půvabu a bohaté historii Hostýna, řeknu jen, že je nejen místem pro jednodenní výlet, při kterém můžete obdivovat Jurkovičovu křížovou cestu (jsou tu ale dvě křížové cesty) nebo navštívit zdejší muzeum a rozhlednu a zastavit se u pamětních desek, které připomínají padesátá léta. Každoročně se u nich scházejí muklové, pétepáci z celé republiky… A stále žijí poutě, každoročně se koná běh z náměstí Bystřice pod Hostýnem až na vrchol, Matice pořádá kroužky pro děti a setkání seniorů, jezuité duchovní cvičení a odborné konference, bývá tu několik mší svatých denně a poutníci přicházejí ke zpovědi… v současné době je samozřejmě provoz trochu jiný.
Nedávno, už v čase koronavirovém, jsem se vypravil na Hostýn v doprovodu svých známých z nedalekého Bílavska, manželů Fojtů. Paní Dagmar Fojtů se s Hostýnem loučila, po řadu let pracovala jako vedoucí hospodářské správy, nyní odchází do důchodu – ptal jsem se, zda odchází spokojena – říká, že ano, i když… i když se sem bude ještě vracet. To bývá, když člověk opouští, co mu přirostlo k srdci a ono se to podařilo…
Co se podařilo? No, tak to je pěkný výčet… a kdo někdy něco stavěl, budoval, spravoval a byl zodpovědný, tak ví, kolik je to jednání s úřady, dohadování s dodavateli a řemeslníky, kontrol atd., atd.
A tak se podařilo: rekonstrukce 3. patra poutního domu č. 3, oprava jídelny a výdejny restaurace v poutním domě č. 3, kompletní nový krov nad poutním domem č.1, přístavba stánku s občerstvením u poutního domu č.1, výstavba skladu a garáže u poutního domu č.1, rekonstrukce splaškové kanalizace, oprava schodiště podél křížových cest a k restauraci Ovčárna, rekonstrukce ústředního vytápění a kuchyně v penzionu Ovčárna, nové osvětlení centrálního schodiště, rekonstrukce vstupu do rozhledny, výstavba nové ochozu kolem rozhledny, nová okna na rozhledně, rekonstrukce části vedení nízkého napětí v areálu poutních domů, rekonstrukce stavební části zděné trafostanice, oprava hlavní studny Leopoldovy, oprava přečerpávací stanice a vodojemů, rekonstrukce zásobovacího vodovodu z vodojemů do poutních domů, výkup desíti prodejních stánků a jejich postupná oprava… „Největší radost ale mám z přístavby restaurace (na snímku) u poutního domu číslo 1. Je povedená, nenápadně navazuje na styl Jurkovičovy křížové cesty, no, neobešlo se to bez dohadů, někteří namítali, že přístavba, když se jde od záchodků, brání pohledu na baziliku, ale, nedivím se, Matice sdružuje obětavé lidi všech vrstev, povolání, věku i názorů, a to je dobře.“
A právě teď se debatuje, co s větrnou elektrárnou, která stojí na samém vrchu kopce a dodává elektřinu pro valnou část areálu. Dožívá, měla by být zrušena, nebo nahrazena novou, o výkonu nikoli 0,2 MW jako nynější, ale 2 MW (jiné se dnes nevyrábějí), to by ale znamenalo, že by byla o několik metrů vyšší, což se nelíbí ekologům, architektům, památkářům… Stavět, nebo nestavět? „A taky mně mrzí,“ říká paní Fojtů, „že i přes dílčí pokrok je široké schodiště dodnes lemováno stánky, zatím se je nepodařilo architektonicky nějak sjednotit, ale zas někteří říkají, že ty stánky patří ke koloritu Hostýna…“
Přijďte se podívat…, přijďte si odpočinout do klína přírody…
Ladislav Vencálek
P. S. V pokračování této hostýnské Odyssey přineseme zítra rozhovor s jezuitou P. Josefem Stuchlým, rektorem baziliky na Svatém Hostýně.
