Červený kříž školí pečovatele, aby ulehčili zdravotníkům. Přihlaste se
Český Červený kříž už před velkým nárůstem počtu nakažených začal připravovat kurz pro pečovatele v záloze. První z nich již pomáhají v nemocnicích. „Smyslem není zdravotníky nahradit, ale odlehčit jim v povinnostech,“ říká Richard Smejkal, šéf krizového týmu Červeného kříže. Přetiskujeme rozsáhlý rozhovor s ním.
Ministr zdravotnictví Roman Prymula před nedávnem řekl, že o covidové pacienty by podle jednoho ze scénářů mohli pečovat poučení laici. Je smyslem nynějších školení Českého Červeného kříže vytrénovat právě tyto laické pečovatele?
Ano, smyslem však není zdravotníky nahradit, ale díky vyškoleným pečovatelům jim odlehčit. A to jak v nynější covidové epidemii, tak i do budoucna v různých krizových situacích.
Když se podíváme, jak dramaticky se statistiky nemocných zvýšily a přibývá mezi nimi i zdravotníků, stihnete vyškolit dost dobrovolného personálu?
My jsme se začali připravovat už v srpnu, tedy než se statistika začala zhoršovat. Věděli jsme totiž, že letošní podzim bude pro zdravotnictví zcela jistě náročnější než jaro. Už proto, že následující podzim, zima a jaro budou násobně delší než první vlna. A pokud napneme pomyslnou pružinu zdravotnictví na začátku října, jak dlouho vydrží? Proto jsme si řekli, že dokud máme čas, musíme začít vytvářet zálohu z lidí, kteří mohou odlehčit práci zejména zdravotním sestrám.
Věděli jsme, že si kupujeme čas, že se musíme připravovat na nejhorší ze všech variant dřív, než začnou covidová čísla stoupat, bez ohledu na to, jak se odborná společnost rozděluje v názorech na probíhající situaci.
Různé názory jsou na různé věci, ty nejkřiklavější neshody se týkají účinnosti roušek. Ale to jste teď na mysli neměl.
Jsou různé názory na to, jak bude podzimní vlna náročná, zda to systém zvládne, jak rychle budou počty nakažených přibývat, jak se budou měnit. Toto jsem měl na mysli. Pokud některé modely ukazují, že situace může být horší, tak my podle základního principu krizové připravenosti musíme vzít právě tu horší a na ni se připravovat.
Příprava na krizové situace je o tom, že uděláte deset kroků, ale jen jeden je klíčový. Nevíte předem, který to bude, takže musíte udělat všechny. Proto jsme s kurzy pro pečovatele začali po konzultaci s Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze, kde dobrovolníky školíme, už počátkem října.
Pokud se lidé naučí základy ošetřovatelství, ulehčí celému zdravotnickému systému. Každý výjezd záchranky nebo každé obsazené nemocniční lůžko je totiž zbytečné ve chvíli, kdy se třeba o babičku, která nemusí nutně do nemocnice, rodina dokáže postarat doma.
Co se u vás dobrovolníci naučí?
Různé grify, například jak podložit hlavu, jak podpořit pohyblivost pacienta, kdy se opře patami o postel a posune se společně s vámi na vyšší polohu, v jaké poloze mu servírovat jídlo, protože ne každá je dobrá, prostě věci, které napomáhají uzdravení. Pacient může dostávat špičkovou léčbu a drahé léky, ale vše může pokazit nedostatečná péče na lůžku. Když mu špatně napnuté prostěradlo způsobí proleženiny, má to následky, které vůbec nemusely nastat.
Jak tedy poučení laici budou konkrétně pomáhat?
Nechceme a ani nemůžeme nahrazovat personál. Ale poučení laici pomohou tím, že zdravotníky doplní ve věcech, které tento odborný personál dělat nemusí. Představme si oddělení s 20 pacienty a dvěma sestrami, přičemž jeden z pacientů je covid pozitivní. Péče o něj je pro personál obrovská zátěž. V nemocnici nám řekli, že je to podobné, jako kdyby na oddělení přibylo pět až deset dalších pacientů, ale pořád jsou tam jen dvě sestry. Jde totiž o to, že když chcete vstoupit do pokoje s tímto pacientem, musíte si nasadit ochranné pomůcky, pak provést dekontaminaci, a to spotřebovává spoustu času.
Pomoc veřejnosti, která se na kurzech proškolí, spočívá v tom, že některé úkony za sestry udělá. Jde o pomoc imobilním pacientům, s jejich hygienou, převlékáním postele, roznáškou jídla podle diet nebo o pomoc ve špičce. Zdravotníci se mohou věnovat náročnějším pacientům.
Podle některých vědců si máme zvykat, že nás různé vážné epidemie budou potkávat i v budoucnu. Je cílem vytrénovat dobrovolníky – pečovatele i proto, aby byli v záloze při různých katastrofách?
Přesně s touto myšlenkou pracujeme. Současný kurz se na rozdíl od těch jarních zaměřuje na pomoc v nemocnicích, ty jsou dnes naším prvním odběratelem. Druhým jsou tak jako na jaře pobytová zařízení poskytující sociální služby – domovy pro seniory a podobně.
Ale je tady ještě třetí rozměr – pokud si lidé zvyknou na myšlenku, že se mohou naučit základy ošetřovatelství a aplikovat je vůči svým blízkým nebo v nejbližším okolí, ulehčí celému zdravotnickému systému. Mimochodem, i Světová zdravotnická organizace klade důraz na takzvanou self care, tedy péči o sebe a své blízké. Očekává totiž, že v roce 2030 bude deficit zdravotníků na naší planetě asi 18 milionů.
A nyní je to kolik?
Asi osm milionů. Nároky na zdravotní systém rostou, WHO to ví a alarmuje.
Kolik máte zájemců o kurz?
Od začátku října už přes 500. Věkový průměr je 37 let. Naší snahou je tento průměr snížit na 29 nebo 30 let. Víme totiž, že lidé nad 40 let už zažili nějaké restrikce, takže si dovedou představit, že se nám v rámci systému něčeho nedostává a je potřeba se adaptovat. Mladší generace nic takového nezažila a může mít problém vyrovnat se s dnešní situací, která najednou omezuje jejich pohyb a svobodu výběru. Pokud se nám podaří donést k nim myšlenku, že péče o sebe a o blízké je něco, co nekoupíte, musíte ji udělat, mohlo by to znamenat, že si uvědomí, že existují limity, kterým se možná blížíme, a je potřeba se této situace chopit. Je dobře, že mladí lidé, často studenti, přicházejí, a to dobrovolně, i když je nečeká žádná garden party, ale velmi náročná práce.
Bude kurzů víc?
Jedeme denně a od tohoto víkendu přidáváme další kurzy. Jsme samozřejmě limitováni epidemiologickými opatřeními, dodržujeme přísnou hygienu a dělíme dobrovolníky na malé skupinky po pěti, takže je to téměř individuální výuka.
Školíme je díky spolupráci s Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze v Londýnské ulici na jednom ze čtyř pater, které muselo být uzavřeno právě proto, že nejsou sestry. Pro nás je velmi důležité, že se dobrovolníci učí v autentickém prostředí, ne v učebně. Učí se ovládat skutečnou postel, na sesterně pípá skutečný signál od konkrétního pacienta, vidí, jak vypadá reálný vozík s hygienickými pomůckami a jak jsou tam poskládané, učí se, že se nemá dotýkat osobních věcí na stolku nebo jak má nastavit servírovací stolek u postele. Výuka na skutečném oddělení je nenahraditelná.
Co má člověk udělat, když se chce dostat do kurzu?
Zaregistruje se na webových stránkách zvladnemeto.cervenykriz.eu, musí mu být 18 let a více a mít čistý trestní rejstřík, což je vstupní podmínka pro práci v nemocnici. Pak ho kontaktují naši kolegové a pozvou na kurz, který trvá osm hodin. Lidé se hlásí jako dobrovolníci a jsou ochotni pracovat zdarma, ale nemocnice i sociální zařízení, které jejich pomoc vítají, s nimi uzavírají dohodu o provedení práce, takže je to vlastně placená brigáda. Finanční prostředky na to jsou, protože je obecně podstav zdravotnického personálu.
Kurzy však děláte v Praze. Jste připraveni proškolovat pečovatele i pro nemocnice v jiných krajích?
Ano, od tohoto týdne budeme pořádat kurzy také v Brně. Nicméně už nyní se u nás školí lidé z celé republiky – z Plzně, Liberce, Brna, Frýdku-Místku a dalších míst. Stojí jim za to na kurz přijet a pak pomáhat třeba u sebe doma. Smyslem je také vytvářet zálohy pro regiony. Červený kříž začal školit takzvané Dobrovolné sestry ve 30. letech, byly jich desetitisíce. Od 90. let zájem poklesl a i my dnes, abychom mohli školit ve velkém, musíme doškolit naše kmenové lektory.“
V jarní vlně epidemie se vám přihlásilo přes pět tisíc dobrovolníků. Jak je to nyní? Ptám se proto, že během několika dnů přišla dvojí nová vládní opatření a mnoho lidí už v ně nemá důvěru.
Světová zdravotnická organizace upozornila na takzvaný pandemic fatigue, totiž že v mnoha evropských státech, které prošly v létě těžšími restrikcemi než my, vzniká jakýsi syndrom únavy z celé situace, ze všech opatření i z určité bezvýchodnosti.
Sám si toho u nás všímám a je to odpověď na to, proč některá opatření už nejsou lidmi přijímána jako na jaře. Neznamená to, že by Češi byli Švejci a chtěli sabotovat opatření. Nejistota se prostě odráží v psychice. U povodní je to jednodušší – vlna odejde a všichni se dívají na předpověď počasí, které rozumí. Teď se nelze na žádnou předpověď podívat, vůbec nevíte, co vás čeká. Takže tento pandemic fatigue je faktor, kterého se obávám, protože zhoršuje manévrovací prostor pro aktivaci lidí.
Co to znamená? Obáváte se, že tato takzvaná únava z epidemie otupí zájem o dobrovolnictví?
Ve státech, kde probíhá dlouhodobý ozbrojený konflikt či nepokoje, lidé žijí pod trvalým napětím a zažívají něco podobného jako je pandemic fatigue, něco jako vyhoření.
Existuje na to několik studií, které se dělaly například v Afghánistánu, Gaze či Ugandě. Nejde o deprese nebo posttraumatický stresový syndrom, je to jakási unavenost vším – bezvýchodnost situace, která člověka otupuje a otupuje. Obyvatelé těchto zemí vůbec netuší, co je čeká. A dnes se lidé kvůli pandemii dostávají do něčeho podobného, nastupuje trudomyslnost a veškerá opatření se hůř přijímají. Na jaře jsme možná vyčerpali své krátkodobé zásoby a dlouhodobě už v sobě tolik rezerv nemáme, abychom byli schopni neustále odolávat těmto vnějším vlivům.
To vůbec nezní dobře.
Myslím si, že kromě strachu a sankcí za porušení opatření by se ve společnosti měly komunikovat dvě věci, na které se jako Červený kříž chceme na podzim zaměřit. Tou první je již zmíněná self care, tedy naučit se, jak se postarat nejen o sebe, ale díky novým dovednostem pomáhat i svému okolí. Druhou nazývám solidaritou, možná spíš empatií. Ta je podle mě cestou, jak některá tvrdá opatření vysvětlit veřejnosti.
Jak?
Například rouška: někdo ji vnímá jako naprostou zbytečnost, protože se viru nebojí, nebo nevěří, že někoho ochrání, anebo je to pro něj nástroj, jak se vymezit vůči opatřením.
Ale otázku roušky můžeme komunikovat i z jiného pohledu: je určitá pravděpodobnost, že prožíváte strach z onemocnění. Máte proto roušku a já si ji nasadím také, protože přece nechci, abyste se bála. To je ta empatie. To, že dodržuji opatření, nutně neznamená, že se bojím, že s opatřeními souhlasím nebo že se přikláním k jedné názorové skupině, ale to, že nechci u druhých vyvolávat obavy z toho, že je svou blízkostí nakazím.
Je to stejné jako na dětském táboře. Také vám přece při noční bojovce neudělá radost, že jedno dítě strachy ztuhne, rozbrečí se a nikdo s ním už nepohne. Radši jej vezmete za ruku a hrou jej provedete. Je to velmi empatické, tedy lidské.
Jak přesvědčit toho, kdo odmítá roušku, že ji má nosit pro bezpečný pocit těch, s nimiž se potkává?
To nemá dělat vláda, politici nebo odborníci, měli by se toho chopit influenceři, osobnosti, protože to pak bude mnohem srozumitelnější pro ty, kteří mají pochybnosti. Zrovna tak je důležité vyjádřit solidaritu a podporu všem, kteří jsou opatřeními postiženi, třeba personálu restaurací, které jsou zavřené, někteří přicházejí o práci a nevědí, co s nimi v následujících měsících bude.
Apel na solidaritu a pomoc jednotlivce svému okolí je směr, kterým se nyní Červený kříž vydá. Je to jiný druh komunikace krize a přijímaných opatření, který ve veřejném prostoru chybí a přitom může zmírnit napětí, které všichni vnímáme.
Kampaň Českého Červeného kříže jste už na jaře pojmenovali Zvládneme to. Zvládneme to i teď?
Musíme to zvládnout, žádná jiná odpověď není. Sázím na ochotu lidí pomáhat, jinak bych nebyl v Červeném kříži. Solidarita je obrovská. Empatie, soucit a solidarita jsou nám dány, historií prověřeny a covid-19 na tom nemůže nic změnit.
Autor: Ivana Faryová
Zdroj: idnes
